Článek
Narodila se 27. ledna 1946 v Olomouci. Protože stadion měli kousek od domu a tatínek si přál, aby děti sportovaly, vzal je na zimák. Pavel chtěl hrát hokej, ale otec mu vysvětlil, že když bude dobrý krasobruslař, bude hrát hokej lépe než ostatní. „Samozřejmě se už pak k hokeji nedostal,“ podotýká Eva.
Pavel byl talent od boha. Navíc kluků v krasobruslení nebylo moc, a když je táta přihlašoval v Praze, kam se z Olomouce přestěhovali, do klubu, museli vzít také mladší Evu, i když jak sama říká, „nadanějších holčiček bylo moře“. Otec však rázně zavelel: „Buď oba, nebo ani jeden.“
A podobně rázný byl, když chtěli Pavlovi přidělit krasobruslařskou partnerku: „Jak si to představujete s cizí holčičkou, vždyť má sestru!“ A tak vznikl legendární krasobruslařský pár, který vedla trenérka Míla Nováková.
Otec byl přísný, ale spravedlivý. V zimě led, v létě tenis a plavání. Na kino a kamarády nebyl čas. Když bylo třeba, trénovalo se za každého počasí – v chumelenici, dešti i na zamrzlé Vltavě. Tatínek s sebou nosil škrabku na sníh a starý gramofon na kliku. Hudba kolísala podle mrazu, ale děti bruslily.
Pro Evu jsou dodnes nezapomenutelné jejich noční návraty z Kladna. Trénovali od půlnoci do tří do rána, pak se usadili na dřevěné sedačky v lokálce. Vlak ve Vysočanech nestavěl, jen přibrzdil a děti na otcův pokyn vyskočily. „Byly jsme poslušné děti,“ vzpomíná Eva Romanová s úsměvem. Dětství jim prý nikdo nevzal. Bylo jiné, ale veselé a pestré.
Sourozenci proti světu
Začínali jako sportovní dvojice, ale rozhodující zlom přišel po mistrovství Evropy 1959 v Davosu, kde soutěžili i v nově vzniklé kategorii – tancích na ledě. Protože se v nich umístili lépe, než mezi sportovními dvojicemi, bylo jejich další směřování jasné. O tři roky později přišlo překvapení a potvrzení toho, že zvolili dobře.
Rok 1962, mistrovství světa v Praze. Šestnáctiletá Eva a devatenáctiletý Pavel nastupují proti zkušenějším párům. Hala praská ve švech a oni získávají titul mistrů světa. „Pamatuju si povinné tance a pak už jen to, že jsme vyhráli,“ vzpomíná Eva. Co se dělo potom, měla jako šestnáctiletá slečna v mlhavém oparu. Prezident Novotný je pozval do lóže, ale to zjistila až zpětně, když vyprávěla doma: „Maminko, byl tam povědomý pán a já nevím, kdo to byl.“ Teď se tomu směje: „Byla jsem mimo. Bylo mi šestnáct!“
Když byli vyhlášeni nejlepšími sportovci Československa, tatínek jen prohlásil, že jako mistři světa musí více trénovat.
Mezi lety 1962 a 1965 získali sourozenci Romanovi čtyři světové tituly v řadě. Zlato brali i na evropských šampionátech. Publikum milovalo jejich krokové variace, odvahu i hudební výběr. Místo varhan zvolili kytary skupiny The Shadows. Maminka, kostýmní výtvarnice z Barrandova, jim šila sladěné kostýmy. Byli jiní. A byli svoji.
Odešli na vrcholu
Ve světě, kde kariéry často končí bolestivě, zvolili jinou cestu. V devatenácti letech Eva s bratrem oznámili konec. „Neměli jsme co vyhrát,“ vysvětluje. Tance na ledě tehdy ještě nebyly olympijskou disciplínou, a tak jim olympijská medaile unikla. Přesto odešli jako legendy.
Následovala nabídka, která se neodmítá – americká lední revue Holiday on Ice. V době železné opony to nebylo jednoduché. Smlouvy, povolení, odvody části honoráře státu. Přesto vyjeli. Chtěli si vydělat, vrátit rodičům roky obětí. A také vidět svět.
Právě tam poznala britského komika na ledě Jackieho Grahama. Vzala si ho a stala se Evou Graham. Svatba znamenala i finanční „vyrovnání“ se státem. Musela zaplatit vše, co do ní Československo investovalo. Přesto se domů se vracela, jak to šlo.
Rány osudu
V lednu 1972 přišla zpráva, která jí změnila život. Její bratr Pavel zahynul při autonehodě. Známý mu zavolal, jestli by mu nepomohl s porouchaným autem, ve kterých se někdejší krasobruslař se slabostí pro rychlou jízdu vyznal. Auto spravil a spěchal domů za manželkou Sonjou. Na prašné cestě dostal smyk, vletěl do příkopu a prorazil si spánek. Jiná zranění neměl. Bohužel ani pásy. Byl na místě mrtvý. Bylo mu 29 let.
Eva byla tehdy s revuí v Jižní Africe. Nemohla za maminkou ani na pohřeb. Byl to pro ni šok, ale ne překvapení. „Jezdil rychle,“ říkala.
Rok předtím přišla o otce. Později o možnost mít děti, dvakrát prodělala mimoděložní těhotenství. „Vzali jsme to tak, že takhle nám to osud připravil,“ říká bez hořkosti. S manželem pak žili na farmě v Anglii, provozovali domov pro seniory, nějaký čas pobývali v Texasu a pět let cestovali po USA v karavanu. Život mimo led byl fyzicky náročný, ale naplněný.
Po revoluci získala zpět české občanství. Několik let žila v Lipnici u Rokycan, kde pečovala o maminku. Po její smrti se vrátila do Anglie. Dnes žije v Blackpoolu, stará se o holuby, hraje tenis, plave a jezdí na in-line bruslích.
Návraty domů
Do Olomouce se vrací pravidelně na Memoriál Pavla Romana. Stadion by podle ní potřeboval „facelift“, ale město je krásnější než kdy dřív. „Když jedu do Česka, cítím, že jedu domů. A když do Olomouce, ještě víc. S bratrem byli uvedeni do Síně slávy světového krasobruslení v Coloradu.
Když se jí ptají na radu mladším, odpovídá jednoduše: „Hodně lidí myslí na to, co nemohou mít. Ale měli bychom se radovat z toho, co máme.“
Zdroje:
