Článek
Středa 19. února 1969 začíná v Nelahozevsi na Mělnicku jako typický den tuhé zimy. Krajinu pokrývá dvacet centimetrů sněhu a noční teploty padají k minus patnácti stupňům. Na okraji obce stojí porouchaný sovětský náklaďák z milovických kasáren. U něj už třetí den přežívá osm vojáků – bez dostatečného jídla, vody i tepla.
Velitelé o jejich situaci vědí, přesto ji neřeší. Skupina je ponechána sama sobě. Nakonec zasáhnou místní obyvatelé. Nosí vojákům jídlo, někdy i peníze. V situaci, kdy jde o obyčejnou lidskou solidaritu, však přichází nečekaný zvrat. Sovětští vojáci si za získané prostředky obstarávají alkohol.
Právě ten se stane spouštěčem událostí, které otřesou nejen malou obcí, ale i představou o spravedlnosti v okupované zemi.
Opilý voják míří na nádraží
Krátce před polednem se od skupiny odděluje její velitel, teprve devatenáctiletý mladší seržant Ivan Filipovič Zinčuk, původem z ukrajinské Rovenské oblasti. Je opilý. Nejistým krokem míří směrem k nádraží.
Nejprve se střetne se železničářem Eduardem Křivánkem. Co přesně útoku předcházelo, zůstává nejasné. Jisté je, že Zinčuk bez varování vytahuje pistoli Makarov ráže 9 mm, donutí muže pokleknout a vystřelí. Kulka proletí jen pracovními kalhotami. Křivánek má obrovské štěstí – vyvázne bez zranění. Tím však incident nekončí. Naopak.
Násilí za dveřmi hradla
Zinčuk přechází koleje a vpadne do drážního domku hradla č. 1. Uvnitř slouží dvacetiletá signalistka. Opilý voják se na ni okamžitě vrhá. Snaží se ji povalit, osahává ji a pokouší se ji znásilnit. Mladé ženě se podaří vyprostit a zamknout se. Pomocí telefonu kontaktuje výpravčího. Jenže útočník se vrací. Zamkne dveře zevnitř a útok pokračuje. Dochází k zápasu na zemi, Zinčuk hrozí pistolí a snaží se dívku svléknout.
Podle dobových záznamů se ji pokouší „donutit k souloži násilím“. Situace je kritická a rozhoduje každá minuta.
Výstřely a zranění
Na pomoc přibíhá pět železničářů. První dorazí jednapadesátiletý František Pachta, následovaný Aloisem Šutou. Jenže místo záchrany přichází další násilí. Zinčuk opět tasí pistoli a střílí. Pachta je zasažen do břicha a jater. Krvácí do dutiny břišní a jeho stav je vážný. Šuta instinktivně uhne – kulka mu projde ramenem a vyjde u lopatky. Oba přežijí jen díky shodě náhod, rychlé reakci a zřejmě i opilosti střelce. Zranění muži ustupují, ostatní se dávají na útěk. Útočník se však nevzdává a pokračuje v napadání signalistky.
Odvaha, která rozhodla
Právě v této chvíli přichází zásadní obrat. Mladá žena, která čelí fyzicky silnějšímu agresorovi, nachází odvahu k protiútoku. Během krátkého, intenzivního zápasu mu vytrhne pistoli z kapsy. Snaží se ji použít, ale zbraň je zajištěná. Přesto jedná rychle – vyhodí pistoli oknem ven. Tím Zinčuka připraví o jeho nejnebezpečnější výhodu. Je to moment, který pravděpodobně zachrání další životy. Krátce po půl jedné dorážejí na místo dva střízliví sovětští vojáci. Útočníka srazí k zemi a drží ho do příjezdu hlídky Veřejné bezpečnosti z Kralup nad Vltavou. Zinčuk je zatčen a převezen do vazby v Praze na Ruzyni. Následuje soud, jehož výsledek bude v kontextu doby překvapivý.
Přísný verdikt
Zinčuk končí ve vazbě na Ruzyni. 30. dubna 1969 ho Vojenský obvodový soud v Praze odsoudí na jedenáct let do II. nápravně-výchovné skupiny. Musí zaplatit škodu: nemocnici přes deset tisíc, poškozeným stovky korun. Odvolání zamítne Vyšší vojenský soud v Příbrami 24. června 1969 jako „ve všech směrech nedůvodné“.
Soudci píší jasně: „Desátník Zinčuk dopustil se společensky nejnebezpečnějšího trestního jednání… projevil mimořádnou sveřepost a brutálnost. Jedná se o anomální dráždivou osobnost.“
Spravedlnost navzdory okupaci
Půl roku po srpnové invazi to byl výjimečný verdikt. Trestné činy sovětských vojáků obvykle řešila Moskva. Československá justice se tentokrát nepodvolila. Obhajoba marně argumentovala opilostí, duševní nezralostí a chybějícím motivem. Důkazy byly jasné.
Historik Prokop Tomek, který případ objevil v archivech, říká: „Nelahozeveský případ je zajímavý nejen jako ukázka ohrožení občanů, ale i kvůli veřejnému projednání věci před československým soudem a výkonu trestu v československém vězení. K tomu v dalších letech již nedocházelo.“
Dvanáct vražd a stovky nehod
Podle historiků Prokopa Tomka a Ivo Pejčocha zavraždili okupanti nejméně dvanáct československých občanů. Nejhorší masakr přišel v dubnu 1981 v Břuchotíně, kdy zběhlý vojín ubil kladivem matku a dvě malé děti. Poslední známá vražda se stala v říjnu 1989 v Praze. Celkem za 23 let okupace zemřelo 411 civilistů, 137 během invaze, zbytek při nehodách, které vojenská technika často způsobovala nebo při násilných činech.
Režim vraždy tajil, aby nevyvolal nepokoje. Poslední sovětský voják opustil Československo 27. června 1991. Ten den odletěl z Kbel generál Eduard Vorobjov.
