Článek
Když před něj předstoupil prezident Spojených států Warren G. Harding, František Filip udělal něco, na co zřejmě nebyl zvyklý ani muž v Bílém domě. Zul si botu a místo ruky mu na pozdrav podal pravou nohu. Nebyla to provokace ani výstřednost. František žádnou ruku podat nemohl. Narodil se bez obou horních končetin.
Chlapec z chudé rodiny z podhůří Orlických hor přesto dokázal něco, co na počátku 20. století působilo téměř neuvěřitelně. Nohama psal, kreslil, jedl, šil, pracoval se dřevem, psal na stroji – a dokonce řídil automobil. Z kluka, kterému okolí předpovídalo žebrotu, se stal známý prvorepublikový podnikatel, spisovatel a muž, o němž se psalo i v Americe.
„Bude z něj žebrák“
František Filip se narodil 20. února 1904 v Jamném nad Orlicí jako šesté dítě v rodině. Trpěl amelií – vrozeným nevyvinutím obou horních končetin.
Doba lidem s postižením mnoho šancí nedávala. U malého Františka se proto nabízela pochmurná představa, že jednou skončí odkázaný na cizí pomoc a žebrotu.
Jenže on se odmalička snažil dělat nohama totéž, co ostatní děti rukama. Pouštěl draka, cvrnkal kuličky, pral se s kamarády a údajně dokázal nohou hodit kamenem přes místní kostel.
Velké štěstí měl na učitele Františka Cittu. Ten pro něj nechal vyrobit speciální lavici s deskou umístěnou u nohou. Frantík se v ní naučil psát a kreslit.
Jeho život pak změnila náhoda. Na nádraží v Jablonném nad Orlicí předváděl cestujícím, co všechno nohama dokáže, a sbíral mince a sladkosti, které mu házeli. Všiml si ho lékař Jan Dvořák. Krátce nato přišla zpráva, že devítiletého Františka přijmou do nově otevřeného Jedličkova ústavu v Praze.
Postižený chlapec učil zmrzačené vojáky
V ústavu se dostal k pedagogovi Františku Bakulemu, který své svěřence vedl heslem „Chci, a proto umím!“
Pak přišla první světová válka. Do ústavu začali proudit vojáci, kteří se z fronty vraceli bez rukou či nohou. Nastala paradoxní situace: děti, které se s postižením narodily a od malička se s ním učily žít, najednou pomáhaly dospělým mužům, kterým válka během několika vteřin změnila celý život.
„To musíte udělat takhle, pane vojáku,“ vysvětloval Frantík a ukazoval jim například práci s nářadím nohama. V šestnácti letech se rozhodl, že bude řídit automobil. Nohama.
Při jedné z prvních jízd se porouchal vůz a jeho instruktor nedokázal nasadit zpátky řetízek v motoru. Frantík nabídl, že to zkusí. Strčil nohu do motoru – a podařilo se mu to.
Později tvrdil, že dokáže bezpečně jezdit rychlostí až sto kilometrů v hodině. Jeho jízdy Prahou byly takovou senzací, že o něm vznikl krátký film Bezruký šofér, který se promítal v kinech.
V Bílém domě podal prezidentovi nohu
Nejslavnější dobrodružství přišlo v roce 1923. Bakulovi zpěváčci z Jedličkova ústavu vyrazili na téměř dvouměsíční turné po Spojených státech Jel s nimi i František. Na cestu přispěl půl milionem korun prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Soubor vystupoval ve dvaceti amerických městech a dostal se až do Carnegie Hall. Nakonec přišlo pozvání do Bílého domu.
Když se František setkal s prezidentem Warrenem G. Hardingem, jednoduše si zul botu a nabídl mu pravou nohu. Prezident ji přijal.
Stejně se Frantík pozdravil také s automobilovým magnátem Henrym Fordem. Tomu navíc předvedl, jak dokáže bez rukou řídit. Forda Čech zaujal natolik, že mu věnoval automobil upravený pro ovládání nohama. Z chlapce, kterému kdysi předpovídali žebráckou budoucnost, byla celebrita.
Místo varieté si vybral vlastní život
František však nechtěl být pouhou atrakcí. Dostal nabídku na vystupování ve vídeňském varieté, ale odmítl ji jako nedůstojnou.
Vystudoval obchodní školu, otevřel si na pražském Smíchově obchod s uměleckými předměty a přednášel na školách. Mluvil přitom nikoli o své „zručnosti“, ale – jak s oblibou říkal – o své „znožnosti“.
Také psal. Vydal autobiografické knihy Bezruký Frantík píše o sobě a Bezruký Frantík píše II. díl, knihu Moje psí přítelkyně, publikaci Úspěch i společenskou prózu Paní Olga.
Nakonec se usadil v Brně. Založil inzertní kancelář, písárnu a rozmnožovnu a podnikání se mu mimořádně dařilo. Jeho firma získala monopol na reklamu v brněnských kinech a zaměstnávala téměř dvacet lidí. Zaměstnanci mu říkali „pane redaktore“. Pak přišel únor 1948.
Z podnikatele se stal invalidní důchodce
Komunistický převrat znamenal konec jeho podnikání. Firma po znárodnění zanikla a z Františka se stal invalidní důchodce. O roce 1948 prohlásil „Pak už jsem nebyl pan podnikatel, ale jenom mrzák.“
Jeho soukromý život se rovněž změnil. První manželství skončilo v roce 1948 rozvodem. V roce 1951 se František znovu oženil a narodily se mu další dvě děti.
„Lidé věděli, že jde někdo.“
Ale ani v posledních letech nepůsobil jako zlomený člověk. Brněnská historička Milena Flodrová na něj vzpomínala jako na vždy pečlivě upraveného muže s uhlazenými vlasy, kterého lidé na ulici zdravili.
František Filip zemřel náhle 9. února 1957, pouhých jedenáct dní před svými 53. narozeninami. Přesná příčina jeho smrti není doložena; už dobové texty spekulovaly, zda jeho organismus nevyčerpávala celoživotní fyzická námaha spojená s tím, že každý běžný úkon musel vykonávat nohama.
Muž, kterému jako dítěti předpovídali život žebráka, po sobě zanechal několik knih, úspěšné podniky a příběh, který se dostal z malé vesnice v Orlických horách až do Bílého domu.
Zdroje:
