Článek
Když Jana Trnková na konci roku 1963 přijížděla s malou dcerou do Damašku, měla za sebou téměř rok čekání na vystěhovalecký pas. V Sýrii na ni čekal manžel Marwan, kterého poznala během jeho studií v Praze. Byla mladá, zamilovaná a nový život na Blízkém východě jí zpočátku připadal spíš jako dobrodružství. O necelé čtyři roky později seděla se dvěma dětmi ve sklepě a poslouchala výbuchy. Tehdy už věděla, že chce domů.
Svatbu jim úřady nechtěly povolit
Jana se narodila v dubnu 1941 v Ústí nad Orlicí. Její dětství poznamenal osud otce, lékaře Jaroslava Handla, kterého po válce obvinili ze spolupráce s Němci. Přestože se provinění neprokázalo, přišel o místo primáře a rodina se později usadila v Rychnově nad Kněžnou. Jana chtěla studovat medicínu, komunistický režim jí to ale neumožnil. Nakonec se dostala alespoň na dvouletý kurz rehabilitačního tělocviku v Praze. A právě tam potkala muže, který její život nasměroval úplně jinam.
Marwan Sayeh pocházel z Jordánska a v Československu studoval na ČVUT. Po roce známosti Jana otěhotněla a dvojice se rozhodla vzít. Jenže do jejich plánů vstoupil stát.
Úřady sňatku s cizincem nepřály. Jana později vzpomínala, že jí na ministerstvu vnitra vysvětlovali, že by se mohla stát „bezdomovkyní“ a musela by žádat o vystěhování. Nakonec však povolení dostali a v srpnu 1960 se vzali. O měsíc později se narodila dcera Michaela. Nějakou dobu rodina žila v Československu. Když Marwan na podzim 1962 dokončil studium, odešel za prací do Sýrie. Jana chtěla s dcerou za ním. Jenže znovu musela čekat na úřady.
Vystěhovalecký pas získala přibližně po roce. Před Vánocemi 1963 konečně vyrazila s Michaelou do Damašku.
Damašek ji nejprve okouzlil
Začátky nevypadaly špatně. Marwan měl dobré postavení, manželé cestovali, poznávali okolní země a pohybovali se mezi lidmi z různých koutů světa. Z rodinného archivu se dokonce dochovaly fotografie Jany s manželem v Bejrútu v roce 1964 a v Damašku o rok později. Jenže počáteční okouzlení postupně mizelo.
Janě chyběl domov a stále víc pociťovala kulturní rozdíly. Obtížně si zvykala především na postavení žen. Velkou oporou se jí stala krajanka Hana Kašparová, která v Sýrii žila už od roku 1938. Jana se nakonec přestěhovala do stejného domu, aby si byly nablízku.
Potom přišel 18. květen 1965.
Na náměstí visel Eli Cohen
Jana šla s Marwanem ulicí poblíž damašského náměstí Marjeh, známého také jako Náměstí mučedníků. Mířili na trh, jenže před nimi se shromáždil obrovský dav. Na náměstí toho rána veřejně oběsili izraelského špiona Eliho Cohena. Cohen několik let působil v Sýrii pod falešnou identitou a podařilo se mu proniknout do vysokých politických a vojenských kruhů. Syrská kontrarozvědka ho v lednu 1965 zatkla a vojenský soud ho odsoudil k smrti. Navzdory mezinárodním žádostem o milost byl 18. května veřejně oběšen v centru Damašku.
Jana netušila, že se právě ocitla u události, o níž se bude mluvit ještě desítky let. Sama popravu podle své pozdější vzpomínky nesledovala od začátku. V davu zahlédla postavu na popravišti. Zážitek v ní ale zůstal. „Bylo to strašné,“ vzpomínala po desetiletích.
Život pokračoval. Jana čekala druhé dítě a tentokrát se rozhodla, že rodit v Sýrii nechce.
Odjela do Československa, kde její sestra pracovala jako gynekoložka. V červnu 1966 se narodila Diana. Přibližně po dvou měsících vzala Jana miminko a vrátila se s ním do Damašku. Za necelý rok začala válka.
Letadlo nad balkonem
Dne 5. června 1967 vypukla šestidenní válka mezi Izraelem a jeho arabskými sousedy včetně Sýrie.
Tentokrát už Jana nebyla pozorovatelem něčeho, co se odehrávalo na náměstí. Válka přišla až k jejímu domu.
Ve vzpomínce zachované Pamětí národa popisuje okamžik, kdy vyšla na balkon zavřít dveře a spatřila izraelské letadlo. Pak přišel hluk a výbuchy. Balkon sousedního domu se zřítil. Boje podle ní probíhaly jen několik desítek kilometrů daleko.
Jana vzala děti a ukryla se s ostatními obyvateli domu ve sklepě.
Přes ulici stála škola, kam přiváželi lidi z míst zasažených boji. V noci byla tma a ze školy bylo slyšet pláč dospělých i dětí.
Jana měla u sebe šestiletou Michaelu a Dianu, které nebyl ani rok.
Právě mladší dcera během těchto dnů vážně onemocněla. Pro Janu to byla poslední kapka.
Do Damašku kdysi přijela za manželem s pocitem, že začíná nový život. Teď seděla ve sklepě se dvěma dětmi, venku probíhala válka a jedno z nich bylo nemocné. Rozhodla se odjet.
S nemocnou dcerou zpátky do Československa
V srpnu 1967 se Jana s oběma dcerami vrátila do Československa. Marwan zatím zůstal v Sýrii.
Nebyl to ale ještě definitivní konec jejich společného života. Požádal o možnost pokračovat ve studiu v Praze a v roce 1968 se rodina znovu sešla. Jenže dějiny je dostihly podruhé.
V srpnu do Československa vtrhla vojska Varšavské smlouvy. Jana a její muž se na události dívali naprosto odlišně. Podle jejího pozdějšího vyprávění se Marwan přikláněl ke komunistickému režimu a jejich politické i osobní spory se stále prohlubovaly. Nakonec se vrátil do Sýrie a manželství skončilo rozvodem.
Jana už zůstala v Československu. Později se podruhé vdala, narodila se jí třetí dcera a až do důchodu pracovala v knihovně ČVUT. Damašek ale zůstal součástí jejího života.
Zdroje:
