Článek
Když Jaroslav Huleš v roce 1995 projel cílem závodu mistrovství Evropy stopětadvacítek v Brně, druhý jezdec za ním zaostal o 14,5 sekundy.
Jmenoval se Valentino Rossi.
Šestnáctiletý Ital tehdy ještě nebyl devítinásobným mistrem světa ani jednou z nejslavnějších postav motocyklového sportu. Byl mimořádně talentovaným mladíkem, který se teprve chystal mezi světovou elitu. A Huleš ho v té sezoně neporazil poprvé. Už v Mostě byl rychlejší o 12,5 sekundy. V evropském šampionátu tehdy český jezdec vyhrál čtyři závody a celkově skončil čtvrtý. Zdálo se, že se mu otevírá cesta vzhůru. O rok později už Huleš i Rossi stáli na startu mistrovství světa.
Z Čimelic mezi nejlepší
Jaroslav Huleš se narodil 2. července 1974 a vyrůstal v Čimelicích na Písecku. Motocykly ho provázely odmala. Starší bratr Václav závodil v motokrosu, Jaroslav si vybral silniční závody.
Když dostal první příležitost závodit, vyhrál. V roce 1992 získal titul mistra republiky ve třídě do 125 kubických centimetrů a v následujících letech ho dokázal obhájit.
Právě výsledky z roku 1995 mu otevřely dveře do světa. Podepsal smlouvu s italským týmem Pileri a od následující sezony se stal stálým účastníkem světového šampionátu. Český motocyklový sport tak měl po dlouhých desetiletích znovu pravidelného zástupce mezi světovou elitou. Stejným směrem vyrazil Rossi. Jen mnohem rychleji. Ital vyhrál svou první Grand Prix už v roce 1996. Symbolicky právě v Brně, kde ho Huleš o rok dříve porazil téměř o patnáct sekund. Následovaly tituly a cesta mezi největší legendy tohoto sportu. Hulešův postup byl složitější.
Na pódium to nestačilo
Ve světovém šampionátu vystřídal několik týmů i motocyklů. Na stupně vítězů se nikdy nedostal, několikrát k nim ale neměl daleko. V roce 1998 dojel šestý ve španělském Jerezu. Stejný výsledek zopakoval o tři roky později na Sachsenringu.
Rok 2001 se stal jeho nejúspěšnější sezonou. Na Hondě získal 62 bodů a v konečném pořadí mistrovství světa stopětadvacítek obsadil patnácté místo. Potom přešel do silnější třídy 250 ccm. Výsledky se však zhoršily a přidala se zranění. V červnu 2003 si při tréninku před Velkou cenou Itálie v Mugellu zlomil ruku. Jeho místo v týmu později převzal teprve sedmnáctiletý Lukáš Pešek. Huleš přesto věřil, že ještě není konec. Pro sezonu 2004 si domluvil návrat do stopětadvacítek. Právě tam zažil nejlepší roky a český tým Elit s ním počítal. Pak přišla rána. Organizátoři mistrovství světa mu kvůli věkovému limitu návrat nepovolili. „Je to naprostý šok,“ reagoval tehdy Huleš.
Závodit ale chtěl dál. Nejdříve hledal místo v německém šampionátu superbiků, nakonec podepsal smlouvu s rakouským týmem WRT Honda Austria pro vytrvalostní mistrovství světa. Ani nový začátek nevyšel.
V dubnu při tréninku na Masarykově okruhu havaroval. Poranil si ruku a rameno a úvod sezony musel vynechat. Do závodů už se nevrátil.
V den třicátých narozenin
Pátek 2. července 2004 měl být oslavou Jardových 30. narozenin. Právě toho dne se ale pokusil ukončit svůj život. Našel ho soused a poskytl mu první pomoc. Huleše následně převezli do písecké nemocnice, kde zůstal v kritickém stavu. Rodina požádala lékaře i policii, aby podrobnosti nezveřejňovali. Šest dní bojoval o život.
Ve čtvrtek 8. července Jaroslav Huleš zemřel. Zůstala po něm manželka Eva a čtyřletý syn Jakub. A téměř okamžitě se objevila otázka, na kterou hledali odpověď fanoušci i lidé z jeho okolí.
Proč?
Co se dělo před tragédií
Krátce po Hulešově smrti o jeho posledním období promluvil tehdejší prezident české motoristické federace František Schulman. Uvedl, že tak činí na žádost závodníkova otce.
Podle Schulmana Huleš v poslední době trpěl hlubokými depresemi. Lidé kolem něj si jeho stavu všímali a doporučovali mu odbornou pomoc. On ji však odmítal.
Schulman zároveň popsal muže, který podle něj působil navenek sebevědomě, ale ve skutečnosti byl velmi citlivý. Domníval se, že velkou roli v jeho psychickém stavu hrála závodní kariéra a skutečnost, že se mu přestávalo dařit.
Poslední měsíce tomu skutečně odpovídaly alespoň v tom, že přinesly několik sportovních zklamání. Huleš se chtěl vrátit do stopětadvacítek, ale kvůli věku nemohl. Našel jiné angažmá, následovala však havárie a zranění. Závodění, kolem kterého se od mládí točil prakticky celý jeho život, se mu vzdalovalo.
To ovšem ještě neznamená, že právě kariéra byla jediným nebo přímým důvodem jeho rozhodnutí. Takovou odpověď po sobě Huleš nezanechal.
Bezprostředně po jeho pokusu o sebevraždu se navíc v médiích objevila také verze o údajných manželských problémech. Jeho otec ji odmítl. Schulman rovněž tvrdil, že za tragédií nebyly spory s manželkou, a připomínal Hulešův silný vztah k malému synovi.
Jisté tak zůstává především to, že závodník podle svědectví svého okolí procházel psychickými problémy a odmítal odbornou pomoc. Přesný důvod jeho posledního rozhodnutí se už nedozvíme.
Přilby s číslem 39
Poslední rozloučení s Jaroslavem Hulešem se konalo 14. července v Blatné. Přišla přibližně tisícovka lidí. Rodina, přátelé, kolegové ze závodních tratí i fanoušci, kteří roky sledovali českého jezdce ve světovém šampionátu.
U rakve stáli dva mladí členové jeho fanklubu v motocyklových přilbách. Připomínali číslo 39, se kterým Huleš závodil. Jeho jméno z českého motorsportu nezmizelo. Na Masarykově okruhu se později jezdil Memoriál Jaroslava Huleše a v roce 2024 mu v rodných Čimelicích odhalili pamětní desku. Od jeho smrti tehdy uplynulo dvacet let.
Zdroje:
