Článek
Bylo léto roku 1974 a osmnáctiletý Vojtěch Vašíček se na motocyklu vracel z práce. Mladý elektrikář z jihomoravských Mutěnic měl celý život před sebou. Jenže do cesty mu podle pozdějšího policejního protokolu vběhl zajíc. Následoval pád, který navždy změnil jeho osud.
Vašíček skončil v příkopu se třemi zlomenými obratli. Našli ho kamarádi, kteří se stejně jako on vraceli z montáží. Na první pohled nebylo zřejmé, jak vážně je zraněný. Naložili ho proto do auta a odvezli do nemocnice v Kyjově.
Teprve později vyšlo najevo, že má poškozenou míchu. Sám Vašíček se domníval, že k jejímu definitivnímu poranění mohlo dojít právě při neodborném přenášení do automobilu. S jistotou to však prokázáno nebylo.
Z Kyjova ho převezli do Brna. Lékaři po prohlédnutí snímků dospěli k závěru, že operace už nepomůže. Mícha byla přerušená a mladý muž se musel vyrovnat s tím, že zůstane na invalidním vozíku.
Po nehodě se řešilo i to, komu patřil zajíc
Celá událost měla ještě jednu téměř absurdní dohru. Protože se Vašíček vracel z pracovních montáží, byla nehoda uznána jako pracovní úraz. Při řešení odškodnění se však podle jeho vzpomínek objevil člověk z podniku, který se snažil dosáhnout snížení náhrady.
Argumentoval tím, že mladík neodevzdal sraženého zajíce mysliveckému sdružení, jak tehdejší předpisy vyžadovaly.
Soudkyně podle Vašíčkova vyprávění tento argument odmítla. Pro mladého muže však podobné záležitosti představovaly jen nepatrnou část problémů, které musel řešit. Mnohem důležitější bylo naučit se žít s ochrnutím.
Ve sportu našel cestu zpátky
Po nemocniční léčbě následovala rehabilitace v Kladrubech. Právě tam se Vašíček blíže seznámil se sportem lidí s tělesným postižením.
Do té doby pro něj byl sport především běžnou součástí života. Najednou se ale stal něčím mnohem důležitějším. Dával mu cíl, možnost soutěžit a znovu zažívat radost z vlastních výkonů.
Po návratu domů si pořídil kouli a disk, později také oštěp. Začal pravidelně trénovat a postupně se vypracoval mezi nejlepší československé handicapované atlety. Vedle vrhačských disciplín se věnoval také závodům na vozíku a stolnímu tenisu.
Cesta na vrchol však nebyla jednoduchá. Sportovní vybavení pro vozíčkáře bylo v socialistickém Československu obtížně dostupné a speciální závodní vozíky představovaly velký problém. Zásadní změna přišla až díky nečekanému setkání se zahraničními sportovci.
Německý šampion mu daroval vozík, který změnil jeho kariéru
V roce 1987 pořádali v Brně maraton vozíčkářů. Mezi účastníky přijeli také sportovci ze západního Německa. Jedním z nich byl Errol Marklein, úspěšný závodník, s nímž se Vašíček spřátelil. Když se němečtí sportovci chystali domů, Marklein mu nabídl svůj sportovní vozík.
Pro Vašíčka to znamenalo mimořádnou příležitost. Moderní vozík byl lehčí, užší a umožňoval mnohem efektivnější pohyb než vybavení, na které byl zvyklý.
Teprve později zjistil, že jeho nový přítel patří mezi nejúspěšnější paralympioniky. Marklein mu navíc poskytl také vlastní tréninkový plán, podle kterého se připravoval na paralympijské hry v Soulu.
Výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. V roce 1989 Vašíček vytvořil československý rekord při maratonu v Heidelbergu. Na mistrovství světa v nizozemském Assenu pak získal stříbro v hodu diskem a bronz v pětiboji. Před ním však stála ještě mnohem větší výzva.
Do Barcelony jel s nadějí na bronz
V roce 1992 se Barcelona stala dějištěm olympijských i paralympijských her. Zatímco československý desetibojař Robert Změlík vybojoval olympijské zlato, Vojtěch Vašíček se chystal na svůj nejdůležitější závod mezi paralympioniky.
Do Španělska neodjížděl jako hlavní favorit. Sám později vzpomínal, že by byl spokojený s bronzovou medailí. Pětiboj se skládal z vrhu koulí, hodu oštěpem, jízdy na 200 metrů, hodu diskem a závěrečné jízdy na 1500 metrů.
Začátek závodu nevypadal na senzační triumf. Ve vrhu koulí se pohyboval na hranici svých možností, v oštěpu si vytvořil osobní rekord a dvoustovku zvládl podle očekávání. Po třech disciplínách byl až sedmý.
Pak ale přišel hod diskem, jeho nejsilnější vrhačská disciplína. Výborný výkon ho posunul na čtvrté místo.
Rozhodnout měla závěrečná patnáctistovka. Vašíček věděl, že právě v ní může na své soupeře výrazně získat. A podařilo se mu to.
Československý reprezentant se nakonec stal paralympijským vítězem v pětiboji a vytvořil světový rekord.
Osmnáct let po nehodě, která ho připravila o možnost chodit, stál na nejvyšším stupni vítězů.
Nezůstal jen u medailí
Vašíček reprezentoval Českou republiku ještě na paralympijských hrách v Atlantě v roce 1996. V hodu diskem obsadil čtvrté místo a v pětiboji skončil sedmý.
Jeho další život však nebyl spojený pouze se sportovními výsledky. Postupně se začal věnovat zlepšování podmínek pro lidi s poškozením míchy.
Podílel se na vzniku Svazu paraplegiků České republiky a v roce 2004 také brněnského ParaCENTRA Fenix. Organizace začala pomáhat lidem, kteří se po úrazu nebo onemocnění ocitli v podobné situaci jako kdysi on sám.
Vašíček se stal jejím dlouholetým předsedou. Snažil se, aby lidé na vozíku měli lepší přístup k rehabilitaci, pomůckám i možnostem samostatného života.
V pozdějších letech se sám potýkal s dalšími zdravotními komplikacemi, ale o dění v organizaci se nepřestal zajímat. Vojtěch Vašíček zemřel 6. listopadu 2024 ve věku 68 let.
Zdroje:
