Článek
Když se v lednu 1977 objevila Charta 77, bylo Tomáši Töpferovi pětadvacet let. Mladý herec měl za sebou konzervatoř a DAMU a začínal si budovat kariéru. Dokument, který komunistický režim okamžitě označil za nepřátelský, nepodepsal. Sám po letech přiznal, že se podpisu bál.
Současně mu ale nebylo jedno, co se s lidmi kolem Charty děje. Její text měl k dispozici, půjčoval ho přátelům a mezi kolegy začal mluvit o tom, že by mohli pronásledované chartisty alespoň finančně podporovat.
Nápad byl jednoduchý. Když divadelníci vyjeli na zájezd, každý měl přispět stokorunou do společného fondu. Jenže skupinka měla smůlu. Jak Töpfer letos vzpomínal, sedmým člověkem, který přidal stovku, byl agent StB.
Poznal je podle škodovky
Nejdřív vůbec netušil, že je sledován. Pomohla náhoda. Jeden jeho kamarád závodil s auty a vyprávěl mu o speciálně upravených škodovkách, které používali závodníci – a také ministerstvo vnitra. Poznávacím znamením měl být mimo jiné otvor v přední masce kvůli olejovému chladiči. Když pak Töpfer přišel k ostravskému divadlu, všiml si právě takové škodovky. Měla navíc krátkovlnnou anténu. Začalo mu docházet, že zájem tajné policie není jen jeho představou.
Dnes už víme, jak rozsáhlý ve skutečnosti byl. Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu letos oznámil, že Töpfer byl objektem zájmu StB déle než deset let a na jeho kontrarozvědném rozpracování se různou měrou podílelo téměř dvacet příslušníků StB.
Nasazovali na něj tajné spolupracovníky, fyzicky ho sledovali, opakovaně ho předvolávali k takzvaným nuceným stykům a pokoušeli se ho přimět ke spolupráci.
StB si založila svazek „Umělec“
Töpfer mezitím změnil působiště. Z Ostravy odešel do Ústí nad Labem. Jenže StB cestovala s ním.
V letech 1978 až 1984 tam na něj vedla svazek s příznačným názvem „Umělec“. Nezajímalo ji pouze to, co říká v soukromí. Shromažďovala informace o jeho práci v divadle, televizi i rozhlase.
Podle pozdějšího rozhodnutí soudu byl jedním z mužů, kteří měli Töpfera na starosti, operativec Karel Jonáš. Řídil tajné spolupracovníky, zpracovával získané informace a účastnil se nucených kontaktů s hercem. Nad ním stál jeho nadřízený Jaromír Miltner, který jeho návrhy a zprávy schvaloval.
Důvod zájmu StB byl podle soudu jasný: Töpfer projevoval kritické postoje ke komunistickému režimu, šířil zakázané tiskoviny a roli hrál také jeho židovský původ.
Nebyla to přitom jedna nepříjemná návštěva nebo několik výslechů. Proti herci postupně působily tři krajské správy StB.
Stěhování nepomohlo
Dlouhodobý tlak zasáhl i Töpferův běžný život. Pohyboval se mezi severní Moravou, severními Čechami a Prahou a zásahy StB dopadaly také na jeho rodinu.
Ani odchod do hlavního města problém nevyřešil.
Perzekuce nakonec zasáhla to, co bylo pro mladého herce existenčně nejdůležitější – jeho povolání. V Praze byl z divadla propuštěn. Režim přitom Töpfera zcela umlčet nedokázal. V létě 1989 se jeho jméno objevilo mezi lidmi, kteří podepsali petici Několik vět. Za několik měsíců komunistický režim padl.
Příběh StB a Tomáše Töpfera tím ale definitivně neskončil.
Téměř dvacet estébáků. Před soud se dostali až po desítkách let
Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu se k případu vrátil po desetiletích. Výsledek ukázal mimořádný rozsah celé akce.
Vyšetřovatelé dospěli k možné trestní odpovědnosti dvanácti bývalých příslušníků StB. Osm z nich už však zemřelo, takže jejich stíhání nebylo možné. Čtyři další kriminalisté obvinili ze zneužití pravomoci.
V červenci 2026 se případ dostal před Obvodní soud pro Prahu 1. Karel Jonáš a Jaromír Miltner se se státním zástupcem dohodli na vině a trestu. Soud dohody schválil a oba někdejší příslušníci StB dostali dvouleté podmíněné tresty s dvouletou zkušební dobou.
Soudce Jan Novotný konstatoval, že zasáhli do Töpferova práva na svobodný výkon umělecké profese, svobodu projevu i soukromí. Od událostí, za které byli potrestáni, přitom uplynulo více než čtyřicet let.
Peníze po nich nechtěl
Tomáš Töpfer k soudu nepřišel a po bývalých estébácích nežádal ani finanční odškodnění.
Samotný rozsudek navíc za velkou osobní satisfakci nepovažoval. Význam procesu byl podle soudu a státního zástupce především symbolický – šlo o pojmenování odpovědnosti konkrétních lidí a morální odsouzení praktik Státní bezpečnosti.
Töpferův případ totiž ukazuje něco, co se v obecných formulacích o normalizaci snadno ztrácí. StB nemusela člověka zavřít na deset let do vězení, aby mu dokázala výrazně zasáhnout do života. Stačilo sledování, lidé nasazení v jeho okolí, opakované výslechy, tlak na zaměstnavatele a vědomí, že ani přestěhováním do jiného města před tajnou policií neuteče. A v případě Tomáše Töpfera tento tlak trval déle než deset let.
Zdroje
