Článek
Roman Skamene se stal mezi veksláky stal populární postavou: „Bál jsem se, že mě zabijou, protože ten film ukázal, co je to za podvodníky. Ale oni byli nadšení! A byli všude. Kamkoli jsem přišel, Romane, pocem! a už to lítalo a šampaňské teklo proudem. Byl jsem jejich maskot, taková zlatá panna.“
Po roce 1989 čekala Romana Skamene jízda, která byla spíš thrillerem než komedií. Kariérně se mu ještě pár let dařilo, ale životní rozhodnutí, podnikatelská naivita a atmosféra divoké porevoluční doby jej přivedly na samotné dno.
Nová doba, staré známosti a iluze podnikání
Po listopadu 1989 se Roman Skamene obával, že ve změněných podmínkách nebude mít jako herec dost práce. Nic tomu zpočátku nenasvědčovalo: další popularitu mu přinesl film Víta Olmera Tankový prapor, účinkoval v dětských pořadech i ve večerních pořadech s Luďkem Sobotou. Stále ale uvažoval nad tím, že je potřeba rodinu zajistit ještě jiným způsobem: „Moje žena byla v domácnosti, nechtěl jsem dávat děti do školky. Říkal jsem si, co kdyby se mi něco stalo? Je potřeba mít zadní vrátka.“ Proto začali s manželkou uvažovat o podnikání. Soused Václav Černocký jim navrhl, aby si společně otevřeli restauraci a založili společnost s ručením omezeným. Restaurace Skamene u Národního divadla zpočátku prosperovala, přestože bance odváděli několik desítek tisíc měsíčně na splátky úvěru: „Kdyby nás zaměstnanci neokrádali, všechno jsme v klidu spláceli. Moje žena dělala účetnictví, vše bylo propočítané.“ Kamenem úrazu se podle něj stal nepoctivý personál - jeden ze zaměstnanců propadl gamblerství a denně utrácel velké částky za hraní na automatech. Kuchařů a číšníků, kteří v restauraci kradli, prý ale bylo více. Roman Skamene si dodnes vyčítá, že jim příliš důvěřoval.
Pověsíme tě z okna
V zoufalství sáhl Skamene po půjčce od lidí, kterým se v devadesátých letech říkalo bez obalu lichváři*. Půjčil si 200 tisíc, vrátit měl 300. Jenže když přestali zvládat splácet, rozjela se vyděračská mašinérie vydírání a začaly návštěvy vymahačů. Drzí, agresivní a nevyzpytatelní muži si z restaurace udělali soukromou kantýnu zadarmo. Otevírali kasírtašku, brali si patnáct tisíc tady, deset tisíc tam. Úroky rostly. Z dluhu třista tisíc bylo devět set. A pak přišla scéna jak z akčního filmu devadesátek: „Čapli mě za nohy a pověsili z okna. Ze třetího patra. To zastrašení bylo hrozné. Kdyby měl větší smůlu, mohl skončit jako někteří podnikatelé, o kterých dnes už málokdo ví,“ vyprávěl Roman Skamene.
Zachránce z Discolandu Sylvie
A právě tady se na scéně objevil muž, se kterým měl Skamene od 80. let přátelské vztahy — legendární i obávaný Ivan Jonák. Majitel Discolandu Sylvie, celebritami obklopený král pražské noci, měl v té době obrovskou moc. A jakmile se dozvěděl, že Skamene čelí vyhrožování, rozhodl se zasáhnout: „On byl v tu dobu mafián a neměl strach z nikoho.“ Jonák sezval vymahače, připravil prostor se svými muži a donutil je podepsat papír, že Skamene nic nedluží. Dokonce za něj zaplatil oněch 300 tisíc. Tím peklo skončilo. Jenže zůstaly dluhy vůči bance a rozpadlé podnikání.
Pád na dno
Záchrana před mafií nebyla koncem problémů. Po krachu restaurace následovalo dlouhé období splácení, propad popularity a výčitky. Skamene přiznal, že dno bylo hluboké: „Byly doby, kdy jsme na tom byli tak špatně, že jsme se chtěli zabít.“ Do médií se dostával kvůli alkoholu, nespolehlivosti, zmeškaným představením. Skvěle nastartovaná spolupráce s Luďkem Sobotou skončila konfliktem, filmové role se smrskly na béčkové projekty a bulvár začal Skameneho prezentovat jako karikaturu někdejší hvězdy. Ačkoli se ze všeho nakonec dostal, popisuje tehdejší situaci jako peklo, kterým prošel jen silou vůle.
V posledních letech se Roman Skamene stáhl do ústraní. S manželkou Renatou — se kterou je přes padesát let — žije na chalupě u Berouna. Dům si opravil vlastníma rukama a venkov si pochvaluje: „V důchodu prožívám nejhezčí část života. Dělám už jen to, co mě baví.“ Jeho penze činí kolem 18 tisíc korun. Není vysoká, ale pro manžele, kteří dnes žijí střídmě a bez nároků na luxus, prý zcela stačí.
Zdroje
