Článek
Byl večer 13. května 1952. Růžovým údolím nedaleko Hranic na Ašsku postupovali tři muži v hasičských uniformách. Vpředu kráčel Josef Staněk, který se vydával za spolupracovníka americké zpravodajské služby. Za ním šli Štefan Čitan a Jan Ondrejovič. Oběma bylo teprve osmnáct let, devatenácté narozeniny už oslavit nestihli.
Mladíci pocházeli z rodin rumunských reemigrantů a pracovali v textilní továrně v Aši. V poválečném Československu však neviděli svou budoucnost. Chtěli odejít do západního Německa, kde doufali v lepší život.
Netušili, že muž, kterému svěřili své osudy, je vede přímo do připravené léčky. A že pohraničníci, kteří na ně čekají, mají o jejich cestě podrobné informace.
Americký agent, který pracoval pro pohraničníky
Všechno začalo několik měsíců před osudnou nocí. Spolupracovník Pohraniční stráže Jan Ťoupal upozornil své nadřízené, že několik obyvatel Hranic uvažuje o útěku do zahraničí. Dva starší muži od svého záměru nakonec ustoupili, Čitan s Ondrejovičem však na odchodu trvali. Pohraničníci se rozhodli jejich útěk nejen sledovat, ale přímo zorganizovat.
Do případu zapojili Josefa Staňka, mladého muže z Hranic, který měl předstírat spolupráci s americkou vojenskou kontrarozvědkou CIC. Jeho úkolem bylo získat důvěru obou dělníků a přesvědčit je, že jim dokáže zajistit bezpečný přechod hranic.
Aby působil věrohodně, předal při jednom ze setkání pistoli. Mladíci ovšem nevěděli, že má zlomený úderník a nelze z ní vystřelit.
Staněk je navíc přesvědčil, aby opatřili informace ze svého pracoviště. Pohraničníci jim následně připravili falešné špionážní dokumenty, které měli údajně doručit na Západ. Pokud by byli zadrženi, mohly tyto písemnosti posloužit jako důkaz jejich spolupráce s nepřátelskou rozvědkou.
Čitan s Ondrejovičem přesto dlouho váhali. Staněk na ně proto naléhal, aby odchod neodkládali. Krátce před plánovaným útěkem jim předal další zbraně, mezi nimi pistoli s poškozeným mechanismem a granát naplněný pískem.
Oba mladíci věřili, že jsou připraveni i na případné nebezpečí. Ve skutečnosti se neměli čím bránit.
Čtyřicet ozbrojených mužů čekalo ve tmě
Na noc z 13. na 14. května připravila Pohraniční stráž rozsáhlou akci. V prostoru Růžového údolí rozmístila přibližně čtyřicet ozbrojených příslušníků. Plán byl jednoduchý. Staněk měl oba uprchlíky přivést k můstku přes potok, potom uskočit stranou a ukrýt se ve tmě. Připravená hlídka měla mladíky zadržet. Pohraničníci přitom věděli, že zbraně, které uprchlíci dostali, jsou nefunkční.
Když trojice dorazila k můstku, Staněk podle domluvy zmizel. Vzápětí se ozvala střelba.
Podle oficiálního hlášení byli mladíci nejprve vyzváni, aby se zastavili. Pozdější svědecké výpovědi však tuto verzi zpochybnily. Někteří účastníci uváděli, že pohraničníci začali střílet bez varování, a to ze vzdálenosti pouhých několika kroků. Štefana Čitana zasáhla dávka ze samopalu do hlavy. Zemřel na místě.
Jan Ondrejovič utrpěl těžké poranění břicha. Přestože byl vážně zraněný, pohraničníci jej nejprve převezli na ošetřovnu, kde se ho ještě pokoušeli vyslýchat. Teprve potom se dostal do nemocnice v Aši.
Lékaři se jej operovali, ale zranění byla příliš vážná. Také on zemřel. Dva mladí lidé, kteří chtěli odejít za hranice, se stali oběťmi akce, kterou sami pohraničníci naplánovali a vyprovokovali.
Tajný pohřeb a odměny za úspěšnou akci
Po smrti obou dělníků začali pohraničníci skutečný průběh událostí zakrývat.
V oficiálním hlášení byli Čitan s Ondrejovičem vykresleni jako nebezpeční ozbrojení narušitelé hranice. Dokumenty zamlčovaly, že údajné špionážní písemnosti připravili sami organizátoři akce a že zbraně mladíků byly předem znehodnoceny.
Těla byla tajně pohřbena na nepoužívaném hřbitově v Újezdě u Aše, který ležel v zakázaném hraničním pásmu. Rodiny se o pohřbu dozvěděly až krátce před jeho konáním. Zatímco pozůstalí oplakávali své syny, velitel chebské pohraniční brigády Karel Peprný hodnotil zásah jako úspěšný.
Někteří účastníci byli povýšeni, další dostali finanční odměny. Jeden z organizátorů, Zdeněk Hrabovský, obdržel tisíc korun. Spolupracovníkům byly vyplaceny částky dosahující několika tisíc korun.
Josef Staněk, který mladíky do pasti přivedl, však začal mít výčitky svědomí. Od další spolupráce se chtěl distancovat.
Pohraničníci mu pohrozili, že ponese odpovědnost za smrt obou mužů. V červenci 1952 jej přiměli podepsat závazek ke spolupráci. Dostal krycí jméno Svoboda.
Vražda, kterou se nepodařilo utajit
Zprávy o skutečném průběhu zásahu se postupně začaly šířit mezi samotnými pohraničníky. Někteří příslušníci otevřeně hovořili o vraždě. Případ nakonec začala vyšetřovat vojenská prokuratura.
V únoru 1953 byli zatčeni první podezřelí. Vyšetřování odhalilo, že útěk obou mladíků byl od počátku řízen příslušníky Pohraniční stráže. Ti jim podstrčili falešné dokumenty, opatřili nefunkční zbraně a následně je nechali zastřelit.
Obžaloba z prosince 1953 označila jejich jednání za zbytečnou vraždu dvou mladých lidí. Vyšetřovatelé upozornili, že bezpečnostní aparát místo skutečných nepřátel vytvářel nepřátele umělé.
V březnu 1954 stanulo před soudem sedm příslušníků Pohraniční stráže.
Svatopluk Čech, který zastřelil Štefana Čitana, dostal dvanáct let vězení. Ludvík Huleš, podílející se na střelbě proti Janu Ondrejovičovi, byl odsouzen k sedmi letům. Dalším obžalovaným soud vyměřil tresty od dvou do pěti let.
Ani ty však nakonec nebyly vykonány v původní výši. Odvolací řízení a následná amnestie přinesly výrazné zmírnění trestů. Huleš se dostal na svobodu už v listopadu 1954, Čech v lednu 1957.
Štefan Čitan a Jan Ondrejovič se svých devatenáctých narozenin nedožili.
Jejich příběh zůstal zachován především díky vyšetřovacím spisům a archivním dokumentům. Připomíná jednu z nejtemnějších podob ochrany komunistických hranic: dva mladíci se stali oběťmi léčky, kterou zorganizovali právě ti, kdo je měli údajně zadržet.
Zdroje:
Martin Pulec: Případ VRAŽDA, Securitas Imperii, č. 12, 2005, str. 317–328. Odborná studie uvedená v bibliografii ÚSTR.
