Hlavní obsah

Nacisté z nich udělali pokusné králíky. Polské vězeňkyně je usvědčily v dopisech psaných močí

Foto: Bundesarchiv, Creative Commons / CC-BY-SA 3.0, CC BY-SA 3.0 de

V koncentračním táboře Ravensbrück nacističtí lékaři mrzačili mladé ženy při nelidských pokusech. Vězeňkyně však našly způsob, jak o svém utrpení informovat svět. Tajné zprávy vpisovaly močí do obyčejných dopisů.

Článek

V lednu 1943 dorazil do polského Lublinu dopis z německého koncentračního tábora Ravensbrück. Napsala jej mladá vězeňkyně Krystyna Czyżová. Na první pohled šlo o obyčejné psaní, jaké nacisté dovolovali vězňům posílat rodinám. Text byl německy, prošel táborovou cenzurou a neobsahoval nic, co by mohlo vzbudit podezření.

Krystyna v něm mimo jiné připomínala mladšímu bratrovi oblíbenou knihu polského spisovatele Kornela Makuszyńského Satan ze sedmé třídy. Její hrdina dokázal ukrýt tajnou zprávu do zdánlivě nevinného dopisu.

Nebyla to náhodná vzpomínka na dětství. Krystyna se pokoušela bratrovi naznačit, že i její dopis obsahuje něco, co není na první pohled vidět.

První písmena jednotlivých řádků totiž vytvářela další sdělení. Upozorňovala, že na papíře je zpráva napsaná močí.

Rodina nápovědu pochopila, ale zpočátku zvolila špatný postup. Pokoušela se papír namáčet a část tajného textu nenávratně zničila. Teprve později příbuzní zjistili, že stačí dopis přežehlit horkou žehličkou. Neviditelné písmo se teplem zbarvilo dohněda.

To, co se mezi řádky objevilo, bylo otřesné. Krystyna a její spoluvězeňkyně totiž popisovaly lékařské experimenty, které na nich prováděli nacisté.

Říkali jim pokusní králíci

Koncentrační tábor Ravensbrück, ležící severně od Berlína, byl největším nacistickým táborem určeným především ženám. V létě 1942 zde začala série pokusů, jejichž oběťmi se staly převážně mladé polské politické vězeňkyně. Dostaly přezdívku Kaninchen, tedy králíci. Bylo to označení pokusných zvířat.

Experimenty řídil lékař SS Karl Gebhardt, který působil jako přednosta nemocnice v Hohenlychenu. Cílem bylo zkoumat infekce válečných ran a účinky sulfonamidových léků. Gebhardt se přitom snažil prokázat, že tyto přípravky nejsou proti těžkým infekcím dostatečně účinné.

Lékaři ženám chirurgicky poranili nohy a do otevřených ran vnášeli bakterie, zeminu nebo cizorodé předměty. Vyvolávali tak infekce podobné těm, které ohrožovaly vojáky na frontě. Při dalších pokusech zasahovali do svalů, nervů a kostí.

Ženy trpěly horečkami, nesnesitelnými bolestmi a dlouhodobými následky. Některé podstoupily opakované operace. Jiné na následky experimentů zemřely.

Podle dokumentace památníku Ravensbrück bylo k těmto pokusům vybráno 74 Polek a dvanáct žen dalších národností.

Jednou z obětí byla také Wanda Wojtasiková, později známá jako Wanda Półtawská. Do tábora se dostala jako mladá odbojářka. Nacistické experimenty přežila, ale na zkušenost z Ravensbrücku nikdy nezapomněla.

Neviditelný inkoust proti nacistické cenzuře

Vězeňkyně věděly, že oficiální korespondenci kontrolují dozorci. Jakákoli otevřená zmínka o experimentech by mohla znamenat přísný trest, případně smrt. Přesto se rozhodly, že se svět musí dozvědět, co se za táborovými zdmi odehrává.

S nápadem použít neviditelný inkoust přišla Janina Iwańská. Krystyna Czyżová měla úhledný rukopis, a proto se ujala samotného psaní. Do tajné korespondence se zpočátku zapojily také Krystyna Iwańská a Wanda Wojtasiková.

Neměly citronovou šťávu ani jiné prostředky, které se běžně používaly k tajnému psaní. Měly však vlastní moč. Pomocí tenkého dřívka jí zapisovaly drobná písmena mezi řádky povolených dopisů nebo na vnitřní strany obálek.

Po zaschnutí text prakticky zmizel.

Rodiny v okupovaném Polsku pak dopisy zahřívaly žehličkou. Na papíře se objevovaly zprávy o operacích, zdravotním stavu vězeňkyň i jména žen, na nichž nacisté experimentovali.

V jednom ze svých pozdějších svědectví Krystyna vysvětlovala, že mladé ženy měly ještě v paměti různé způsoby tajné komunikace známé ze skautských her. Právě tato zdánlivě dětská zkušenost jim pomohla obejít nacistickou cenzuru.

Korespondence pokračovala přibližně rok a půl, až do června 1944. Informace se prostřednictvím rodin a polského odboje dostávaly do světa.

Důkazy ukryté na fotografickém filmu

Dopisy však nebyly jediným způsobem, jak ženy dokumentovaly nacistické zločiny.

Na podzim 1944 se vězeňkyním podařilo opatřit fotoaparát. Joanna Szydłowská, která sama patřila mezi oběti experimentů, tajně fotografovala zraněné nohy tří spoluvězeňkyň za jedním z táborových baráků.

Pořízení fotografií představovalo obrovské riziko. Kdyby dozorci fotoaparát nebo film objevili, ženy mohly přijít o život.

Film se podařilo zachránit. Francouzská odbojářka a etnoložka Germaine Tillionová jej ukryla do plechovky od sušeného mléka a v dubnu 1945 vynesla z tábora při evakuaci organizované za pomoci švédského Červeného kříže.

Fotografie se později staly důležitým obrazovým svědectvím o nacistických lékařských zločinech.

V Norimberku ukázaly soudcům své jizvy

Po válce stanuli někteří nacističtí lékaři před americkým vojenským tribunálem v Norimberku. V prosinci 1946 přijely vypovídat čtyři polské ženy, které experimenty přežily: Jadwiga Dzidová, Maria Broel-Platerová, Maria Kuśmierczuková a Władysława Karolewská.

Jejich svědectví patřila k nejotřesnějším okamžikům procesu. Jadwiga Dzidová přímo před soudci ukázala zjizvenou nohu. Lékařský znalec vysvětloval, jaká zranění jí nacisté způsobili.

Obžalovaní už nemohli tvrdit, že šlo pouze o běžnou léčbu. Před tribunálem stály ženy, které do táborové nemocnice přivedli zdravé a které z ní odcházely s trvalým poškozením těla.

Karl Gebhardt byl odsouzen k smrti a v červnu 1948 popraven.

Dopisy nezmizely

Krystyna Czyżová válku přežila. Její tajná korespondence nezmizela ani po desetiletích.

V roce 2017 darovala její dcera Maria Wilgatová muzeu v Lublinu soubor 28 dopisů z Ravensbrücku. Mezi nimi bylo jedenáct táborových obálek s neviditelnými zprávami a sedmnáct dalších tajně propašovaných dopisů.

Dochovaly se tak nejen vzpomínky na odvážný čin, ale i samotné papíry, na nichž mladé ženy riskovaly život, aby zaznamenaly pravdu.

Wanda Półtawská se po válce stala lékařkou a psychiatričkou. Byla také blízkou spolupracovnicí a přítelkyní Karola Wojtyły, pozdějšího papeže Jana Pavla II. Zemřela v říjnu 2023 ve věku 101 let.

Nacisté chtěli z mladých polských vězeňkyň udělat bezejmenný materiál pro své experimenty. Ony však dokázaly jejich zločiny zaznamenat, předat za ostnaté dráty a uchovat pro další generace.

Hlavní zdroje k článku

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz