Hlavní obsah

Vzali jim svéprávnost i novorozeného syna: Jak komunistický režim zneužíval psychiatrii

Foto: Pixabay

Stěžovali si na machinace s byty. Komunistické úřady je označily za duševně nemocné, poslaly na psychiatrii a odebraly jim děti. Nejmladšího syna Libora ztratili hned po narození. Když ho sourozenci po letech našli, o návrat do rodiny už nestál.

Článek

Když Jindřiška Kořínková v roce 1973 porodila syna Libora, nemohla si ho odnést domů. Chlapce jí odebrali přímo v porodnici. Nejprve skončil v ústavní péči, později ho adoptovali cizí lidé.

Jeho rodiče přitom žili a o dítě stáli. Jenže úřady už několik let tvrdily, že nejsou schopni samostatně rozhodovat o svém životě, natož vychovávat děti. Karel a Jindřiška Kořínkovi totiž měli za sebou dlouhý konflikt s komunistickým režimem. Začal docela obyčejně – stížností na přidělování bytů v Prostějově.

Stěžovali si na úředníky. Skončili na psychiatrii

Kořínkovi byli věřící, měli blízko ke skautingu a s komunistickými úřady se dostávali do sporů už od padesátých let. Karel měl kvůli svému přesvědčení problémy se zaměstnáním, Jindřiška také opakovaně měnila práci.

V roce 1966 se zapojili do protestů proti údajným machinacím s prostějovskými byty. Spolu s dalšími občany shromažďovali stížnosti a dokumenty, z nichž vznikl rozsáhlý materiál nazvaný Mlčet nebudu!. Podle dobových svědectví se dostal až na krajský výbor KSČ.

Místo prošetření jejich podnětů však následoval zásah proti samotným stěžovatelům.

Jednoho rána dorazila do bytu skupina lidí a oba manžele násilím odvezla do psychiatrické léčebny v Brně-Černovicích. Jindřiška byla těhotná, přesto musela užívat psychofarmaka.

Úřady začaly jejich opakované stížnosti a náboženské přesvědčení vykládat jako projevy duševní poruchy.

Manželé byli vykresleni jako lidé, kteří obtěžují instituce dopisy, neustále si stěžují a nedokážou se přizpůsobit běžnému životu. Jejich snaha domoci se nápravy se tak obrátila proti nim.

V roce 1967 byli zbaveni způsobilosti k právním úkonům. Nemohli samostatně rozhodovat o řadě záležitostí a úřady začaly zpochybňovat také jejich schopnost vychovávat děti.

Rodinu rozdělili

V březnu 1973 rozhodl prostějovský soud o odebrání dětí. Úřady argumentovaly údajnými problémy ve škole, nevyhovujícími rodinnými poměry a chováním rodičů. Kořínkovi tato tvrzení odmítali.

Mladší sourozenci skončili v ústavní péči nebo u příbuzných. Nejstarší Marek byl už dospívající, a proto se jeho situace lišila.

Nejtvrdší osud čekal nejmladšího Libora. Narodil se právě v době, kdy úřady rodinu rozdělovaly. Matka o něj přišla krátce po porodu a chlapec byl později osvojen jinou rodinou.

Kořínkovi se snažili rozhodnutí zvrátit, ale bez úspěchu. Navíc se opakovaně ocitali v psychiatrických léčebnách. Jejich poslední hospitalizace skončila až v létě 1989, několik měsíců před pádem komunistického režimu.

Za tu dobu jejich děti dospěly. Libor už měl svůj vlastní domov i rodiče, kteří ho vychovali.

Bratra našli, ale získat zpátky ho nedokázali

Po listopadu 1989 se Kořínkovi začali veřejně domáhat spravedlnosti. Jejich děti chtěly, aby stát uznal, co rodině způsobil.

Sourozenci se také pokusili navázat kontakt s nejmladším bratrem. Jenže Libor podle pozdějšího svědectví Marka Kořínka o sblížení s biologickou rodinou nestál.

Marek se domníval, že bratr mohl vyrůstat s nepříznivým obrazem původních rodičů. „Já jsem měl to štěstí, že jsem zůstal doma. Před dětským domovem mne zachránilo to, že už mi bylo patnáct let. Ale na bratrech, kteří dětským domovem prošli, jsou vidět následky v duševním odcizení dodnes. Nejmladší bratr Libor se nám odcizil docela. Pokusili jsme se s ním setkat, ale ten pokus skončil jeho nezájmem. Byl z toho spíš šokovaný,“ vzpomínal Marek. Zatímco pro jeho sourozence byl poutem společný domov, Libor žádné takové pouto neměl. Rozhodnutí, které za něj kdysi učinily úřady, už nebylo možné jednoduše vzít zpátky.

Spravedlnost přišla příliš pozdě

V roce 1992 se čtyři sourozenci obrátili na soud. Požadovali odškodnění za nezákonné zásahy, které poznamenaly jejich dětství. Řízení se však protáhlo na sedmnáct let.

Teprve v roce 2009 jim Krajský soud v Brně přiznal dohromady půl milionu korun a omluvu ministerstva spravedlnosti. Rozhodnutí následně potvrdil Vrchní soud v Olomouci.

Soud označil někdejší zbavení právní způsobilosti rodičů za nezákonné a účelové. Politickou motivaci všech zásahů se však podle něj nepodařilo jednoznačně prokázat.

Karel a Jindřiška Kořínkovi se rozsudku nedožili.

Jejich děti se po dlouhých letech dočkaly uznání, že jim stát ublížil.

Úřady kdysi dokázaly rodinu rozdělit jediným rozhodnutím. Po čtyřiceti letech ji už žádný rozsudek spojit nedokázal.

Zdroje:

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz