Článek
Když záchranář František Mrázik narazil 29. února 1952 lavinovou sondou na něco ukrytého hluboko pod sněhem, netušil, že se právě blíží k jednomu z nejpozoruhodnějších objevů v historii tatranské horské služby. Od chvíle, kdy lavina zasypala dva mladé lyžaře, uplynulo téměř dvaadvacet hodin. Naděje, že by některý z nich mohl být ještě naživu, byla mizivá.
Záchranáři začali opatrně odhrabávat sníh. V hloubce přibližně půldruhého metru objevili mladého muže. Ležel na levém boku, hlavou dolů ze svahu, a nejevil známky vědomí. Jakmile mu uvolnili obličej, ozval se hluboký výdech. Čtyřiadvacetiletý Čestmír Harníček žil. Jeho přítelkyni Vlastu Krištúfkovou našli nedaleko. Pro ni však pomoc přišla pozdě.
Poslední lyžování před návratem domů
Čestmír Harníček pocházel z Rokytnice u Přerova. Studoval v Brně, věnoval se horolezectví a probojoval se až do československého reprezentačního družstva. Koncem února 1952 odjel s dalšími horolezci na soustředění do Vysokých Tater.
Počasí jim však nepřálo. Střídalo se sněžení, déšť a mlha, takže většinu plánovaných výstupů museli odložit. Část výpravy už odjela domů a také Harníček se svými přáteli se chystal k návratu.
Ještě před odjezdem se rozhodli naposledy vyrazit na lyže. S Čestmírem šla jeho přítelkyně, šestadvacetiletá Slovenka Vlasta. Doprovázel je také kamarád Zdeněk Dyčka.
Vlasta nebyla zkušenou lyžařkou, a tak ji chtěl Čestmír naučit alespoň základní obloučky. Od Slezského domu zamířili do Velické doliny, na svah pod místem zvaným Večný dážď.
Netušili, jak nebezpečné místo si vybrali. Na zledovatělém podkladu ležela vrstva navátého sněhu, která se mohla kdykoliv uvolnit. Na horských chatách přitom už tehdy visela upozornění na lavinové nebezpečí. Harníček později otevřeně přiznal, že na tento svah vůbec neměli vstupovat.
„To bylo naposledy, co jsem ji viděl živou“
Bylo 28. února 1952, pozdní odpoledne. Čestmír právě Vlastě vysvětloval, jak má na lyžích zatáčet, když se nad nimi ozvalo ohlušující dunění.
Ze svahu se utrhla lavina.
Harníček okamžitě pochopil, co se děje. Zakřičel na přítelkyni, aby se odrazila holemi a pokusila se ujet. Oba se rozjeli, ale urazili sotva deset či patnáct metrů. Masa sněhu je dostihla.
Lavina je strhla a začala jimi smýkat po svahu. Harníček ztratil orientaci, kolem něj vířil sníh a nedokázal ovládat své pohyby.
„Začali jsme se točit a to bylo naposledy, co jsem přítelkyni viděl živou,“ vzpomínal v roce 2010 v rozhovoru pro slovenský deník Pravda.
Sníh ho dál vláčel svahem. Lyže se mu polámaly a kolem těla se valily další tuny sněhu. Pak se pohyb zastavil. Nastalo naprosté ticho.
Harníček zůstal uvězněný hluboko pod povrchem. Neviděl vůbec nic, tlak sněhu mu znemožňoval pohyb a netušil, kterým směrem je povrch. Pokoušel se alespoň rukama vytvořit prostor kolem obličeje. Nakonec ztratil vědomí.
Kamarád, kterého lavina minula
Zdeněk Dyčka měl obrovské štěstí. Pohyboval se dál od dvojice a lavina ho zasáhla jen okrajem. Sníh mu sahal přibližně po kolena, takže se dokázal vyprostit vlastními silami.
Po Čestmírovi ani Vlastě však nebylo ani stopy.
Dyčka se rozběhl zpátky ke Slezskému domu, kde přivolal pomoc. Správce chaty okamžitě telefonoval horské službě a zorganizoval první pátrací skupinu.
Na místo vyrazilo patnáct mužů. Před nimi se rozprostíralo laviniště o rozměrech přibližně dvě stě krát dvě stě metrů. Sněhový nános dosahoval místy až osmi metrů.
Záchranáři prohledávali sníh pomocí sond, ale práci jim komplikovalo špatné počasí a blížící se tma. Kolem sedmé hodiny večer se navíc zřítila další lavina.
Přesto pokračovali v pátrání až do noci. Nakonec museli akci přerušit. Za hustého sněžení a silného větru už nebylo bezpečné zůstávat na svahu.
Po tolika hodinách pod sněhem se zdálo téměř vyloučené, že by některý ze zasypaných mohl přežít.
Muž, který neměl být naživu
Následující ráno se záchranáři vrátili. Patnáct mužů znovu prohledávalo laviniště, tentokrát systematičtěji.
Krátce po poledni jedna ze sond narazila na předmět ukrytý pod sněhem. Byla to lyže.
Když záchranáři začali kopat, objevili Čestmíra Harníčka.
Ležel přibližně půldruhého metru pod povrchem. Levou ruku měl pokrčenou pod obličejem. Právě tato poloha mu zřejmě zachránila život. Loktem si vytvořil malou dutinu, v níž mohl alespoň omezeně dýchat.
Harníček byl v bezvědomí, ale žil. Záchranáři mu okamžitě poskytli první pomoc a začali ho převážet do bezpečí.
Později vzpomínal, že si z převozu vybavoval jen útržky. V paměti mu zůstala například chvíle, kdy ho vezli na saních a jeden ze zachránců upozornil, že ho musejí přivázat.
Plné vědomí nabyl až během ošetřování v nemocnici ve Spišské Nové Vsi.
Lékaři byli ohromeni. Mladý horolezec strávil pod lavinou přibližně dvaadvacet hodin, přesto neutrpěl vážnější zranění. Měl pouze drobné omrzliny na boku.
Vlastu našli jen několik metrů od něj
Zatímco se záchranáři starali o Harníčka, ostatní pokračovali v hledání jeho přítelkyně.
Přibližně o hodinu později objevili i Vlastu. Ležela asi deset metrů od místa, kde našli Čestmíra, přibližně metr pod povrchem.
Přestože byla zasypaná v menší hloubce, nepřežila. Ústa a nos měla plné sněhu. Podle lékařů se udusila během pádu laviny.
Záchranáři ji převezli na chatu a ještě několik hodin se ji pokoušeli oživovat. Marně.
Šestadvacetiletá žena se tak stala další obětí tatranských lavin. Její smrt dodnes připomíná historická evidence Horské záchranné služby.
Za tři týdny byl znovu v Tatrách
Harníčkův případ vzbudil mimořádnou pozornost. V nemocnici se na něj chodili dívat jako na člověka, který přežil něco téměř nemožného.
Sám později vzpomínal, že ho lékaři propustili už třetí den. A pouhé tři týdny po neštěstí se znovu objevil v Tatrách na horolezeckém soustředění.
Na hory nezanevřel, přestože v nich přišel o přítelkyni a sám unikl smrti jen o vlásek.
V dalších letech se začal věnovat také závodům motorových člunů. Stal se šestinásobným mistrem Československa, působil jako konstruktér a fotograf. Většinu života prožil v Trenčíně.
Svou záchranu připisoval dobré fyzické kondici a kvalitnímu oblečení. Zároveň otevřeně přiznával, že se s přáteli dopustili nebezpečné chyby, když ignorovali lavinové riziko.
Příběh Čestmíra Harníčka se zapsal do historie horské záchrany jako mimořádný případ přežití. Připomíná však také, jak málo někdy rozhoduje o hranici mezi životem a smrtí.
Zdroje:





