Článek
Malý Viorel se svého otce stále dokola ptal, kde je jejich domov. Rodina se opakovaně stěhovala, přespávala u příbuzných a neměla vlastní střechu nad hlavou. Pro dítě bylo těžké pochopit, proč nemohou zůstat na jednom místě.
Jeho otec Nicolae Bardan, šestadvacetiletý svářeč z moldavské vesnice Mingir, mu nedokázal odpovědět. Práce nebyla, peníze docházely a vyhlídky na lepší život se zdály mizivé.
Pak se dozvěděl o ženě, která lidem z vesnice zprostředkovávala neobvyklý způsob výdělku. Stačilo odjet do Turecka, podstoupit operaci a vrátit se s několika tisíci dolarů. Cena byla vysoká. Nešlo o práci, ale o vlastní ledvinu.
Nicolae se rozhodl nabídku přijmout. Věřil, že díky penězům konečně pořídí ženě Veře a synovi Viorelovi domov. Odjel do Istanbulu, kde mu lékaři jednu ledvinu odebrali.
Za orgán dostal tři tisíce dolarů.
Po návratu skutečně koupil malý dům. Splatil dluhy, pořídil dřevo na topení, jízdní kolo a několik potřebných věcí do domácnosti. Rodina měla poprvé vlastní bydlení.
Peníze se však rychle rozplynuly. Nicolaemu zůstala jizva po operaci a tělo, které už nefungovalo jako dřív.
Vesnice, kde lidé prodávali vlastní těla
Mingir leží na moldavském venkově, v kraji, který po rozpadu Sovětského svazu tvrdě zasáhla hospodářská krize. Zemědělské podniky krachovaly, zaměstnanci nedostávali výplaty a celé rodiny žily z toho, co dokázaly vypěstovat.
Nicolae pracoval jako svářeč v zemědělském družstvu. Jeho výdělek byl mizivý a ani ten často nedostával pravidelně. Zkoušel štěstí v zahraničí, ale nakonec se vrátil domů.
Vesnicí mezitím začaly kolovat zprávy o lidech, kteří odjeli do Turecka a přivezli si částky, o jakých se ostatním ani nesnilo.
Někteří si koupili dům, jiní automobil nebo hospodářská zvířata. Teprve později vyšlo najevo, odkud peníze pocházely. Prodali vlastní ledvinu.
Překupníci využívali zoufalé situace obyvatel. Tvrdili jim, že člověk může bez jedné ledviny normálně žít a že operace nepředstavuje velké nebezpečí. Za několik dní v zahraničí slibovali peníze, které by doma vydělávali celé roky. V Mingiru tehdy prodalo orgán nejméně třicet lidí.
Prostředníci přitom dobře věděli, koho oslovit. Největší šanci měli u mladých mužů bez práce, kteří potřebovali peníze na bydlení nebo na splacení dluhů.
Zatímco v bohatších zemích čekali pacienti na transplantaci, v Moldavsku vznikal zdroj levných lidských orgánů.
Ledvina za cenu malého domu
Nicolaeho cesta do Istanbulu nebyla náhodná. Kontakt na prostřednici získal od lidí, kteří už podobnou operaci podstoupili.
V Turecku mu ledvinu odebrali a po zákroku se vrátil domů. Zpočátku se mohlo zdát, že jeho rozhodnutí splnilo účel.
Rodina získala dům a přestala se stěhovat. Nicolae mohl synovi konečně ukázat místo, které jim patřilo.
Jenže tři tisíce dolarů nebyly tolik, jak si původně představoval. Část peněz okamžitě padla na dluhy, další na základní potřeby domácnosti.
A postupně se přidávaly zdravotní potíže. Nicolae cítil po větší fyzické námaze bolest. Pokud zvedal těžší břemena, musela mu pomáhat manželka. Jednou po několika hodinách práce dokonce nebyl schopný vstát z postele.
Nemohl si přitom dovolit přestat pracovat. Rodina stále potřebovala jídlo, topení a peníze na každodenní život. Navíc ho trápily ho nevolnosti, bolesti hlavy a následky operace. Přes levý bok se mu táhla výrazná jizva.
Dům a půda, které díky prodeji ledviny získal, mu sice zůstaly, nevěděl ale, jak dlouho na nich ještě dokáže pracovat.
Za prací do Turecka, místo ní na operační sál
Ne všichni Moldavané odjížděli do zahraničí s úmyslem prodat orgán. Některé překupníci lákali na nabídku zaměstnání.
Slibovali práci v Turecku a výdělek, který měl rodinám pomoci z bídy. Teprve po příjezdu se ukázalo, že je žádná práce nečeká.
Místo něj přišla nabídka na prodej ledviny.
Podle svědectví shromážděných novináři a organizacemi zabývajícími se obchodováním s lidmi se někteří muži ocitli bez peněz a možnosti snadného návratu domů. Prostředníci tak získali další prostředek nátlaku.
Operace se odehrávaly v zahraničních zdravotnických zařízeních, zatímco nábor probíhal přímo v chudých moldavských vesnicích.
Jednadvacetiletý Iurie promluvil s policií
V roce 2002 se do podobné situace dostal také jednadvacetiletý Moldavan Iurie Sobetschi.
Dva muži ho přesvědčili, aby prodal ledvinu za sedm tisíc dolarů. Nejprve absolvoval lékařská vyšetření v Kišiněvě, poté odcestoval do Turecka.
Dne 21. února 2002 podstoupil operaci, při které mu lékaři odebrali levou ledvinu. Orgán byl transplantován muži s ruským občanstvím, který žil v Izraeli. Iurie se však později obrátil na moldavskou policii.
Jeho výpověď přivedla vyšetřovatele ke dvěma podezřelým. Jedním byl lékař Ruslan Cecati z republikové nemocnice v Kišiněvě, druhým Roman Popusoi. Oba byli zadrženi.
Případ ukázal, že na nelegálním obchodu se nepodíleli pouze lidé, kteří v chudých vesnicích sháněli zájemce. Důležitou roli hrály také kontakty na zdravotníky a zařízení schopná provést potřebná vyšetření i transplantace.
Mnoho poškozených se na rozdíl od Iurie na policii vůbec neobracelo. Někteří se báli překupníků, jiní se za prodej vlastního orgánu styděli. Pro vyšetřovatele tak bylo obtížné zjistit skutečný rozsah obchodování.
Na lidském zoufalství vydělávali jiní
Zatímco lidé jako Nicolae dostávali za ledvinu několik tisíc dolarů, na mezinárodním trhu s nelegálními transplantacemi se pohybovaly podstatně vyšší částky.
Příjemci orgánů byli ochotni zaplatit desítky tisíc dolarů za možnost obejít dlouhé čekání na transplantaci. Rozdíl mezi jejich platbou a odměnou pro člověka, který ledvinu poskytl, představoval výdělek pro organizátory.
Moldavské úřady začaly na počátku nového tisíciletí proti obchodování s orgány zasahovat. Problém však přesahoval hranice jediné země a vyžadoval spolupráci policie i zdravotnických institucí několika států.
Dům mu zůstal. Zdraví už ne
Když se Nicolae Bardan vrátil z Istanbulu, splnil to, co si předsevzal. Jeho syn Viorel už měl místo, kterému mohl říkat domov.
Když se ho televizní reportéři ptali, proč operaci podstoupil, mluvil především o synovi. Nechtěl, aby dál vyrůstal bez domova a ptal se, kde vlastně bydlí.
Za tři tisíce dolarů mu Nicolae dokázal odpovědět.
Jenže zatímco dům zůstal stát, zdraví, které za něj obětoval, už mu nikdo vrátit nemohl.
Zdroje:





