Článek
Daniela Bedáňová: Od snu k noční můře
Malá Daniela Bedáňová měla jasný cíl: vyhrát Wimbledon. Její otec Jan, matematik a programátor, viděl v dceři potenciál a rozhodl se ji trénovat sám. „Když jsem viděl její snahu, řekl jsem si, že ty nejlepší možnosti mám já,“ vzpomínal Bedáň. Rodina se kvůli tomu přestěhovala do Finska, kde otec pracoval v tenisovém klubu, aby financoval trénink. Daniela rychle stoupala – dosáhla 16. místa v žebříčku WTA a čtvrtfinále US Open. Otec byl tvrdý. Neustálý tlak, nadávky a fyzické tresty byly na denním pořádku. „Paradoxně to nebylo po porážkách, ale když měl pocit, že jsem něco ošidila,“ říká dnes 42letá Daniela.
Vzpomíná na chvíle, kdy utíkala kolem kurtu, aby unikla otcovým ranám, nebo kdy jí říkal, že „nikdy nic nedokáže a skončí ve fabrice“. Smíšení rolí rodiče a trenéra vedlo k hlubokému traumatu. Daniela trpěla bulimií, neměla menstruaci a opakovaně přemýšlela o sebevraždě. „Pro dětský mozek to bylo jediné východisko,“ přiznává.
V roce 2002 utekla a začala trénovat s jinými kouči. Už to ale nešlo. Ve výsledcích se propadla a kariéru ukončila ve 22 letech kvůli zraněním a psychickým problémům. Vlastní děti mít kvůli zdravotním problémům nemůže.
Šárka Strachová: Rozpad rodiny na svahu
V lyžování zažila podobné peklo Šárka Strachová. Otec Petr ji vedl od čtyř let: tvrdá dřina, cestování karavanem po závodech. Vytvořil kolem ní uzavřený svět přísného tréninku, do něhož pouštěl jen nejužší rodinu a spolu se starším bratrem ji dennodenně driloval na svazích u Benecka. Jak později přiznala, otec pro ni dlouho nebyl symbolem bezpečí či lásky – spíše trenérem, který ji vnímal jako prostředek k vlastnímu uznání. Do deseti let mu musela vykat a oslovovat ho „trenére“. Přesto se tvrdá příprava promítla do raketového startu její kariéry: ve dvaceti získala bronz na mistrovství světa v Santa Caterina, o tři roky později slavila titul světové šampionky v Åre a na olympiádě ve Vancouveru vybojovala bronz. Úspěch však nezabránil rozpadu jejich vztahu – krátce před olympiádou ukončila spolupráci s otcem, který si podle ní ponechával její prize money, a rozešla se s ním i lidsky. K tomu se přidaly zdravotní potíže způsobené roky stresu a jednostranné zátěže, které vyústily v operaci nezhoubného nádoru hypofýzy v roce 2012. Strachová později řekla, že úspěch nestojí za ztracené vztahy. Její slova rezonují napříč sportem: „Rodič má být v první řadě rodičem, ne manažerem.“ Málokdo to může říct s větší autenticitou.
Ilja Malinin a olympijský pád
Fenomenální krasobruslař a král čtverných skoků se narodil do krasobruslařské rodiny. Oba rodiče jsou jsou bývalí špičkoví krasobruslaři, kteří reprezentovali Uzbekistán – matka Tatiana Malinina a otec Roman Skorniakov. Oba emigrovali ze Sovětského svazu do USA, kde nyní působí jako Iljovi trenéři. Ilia začal bruslit v šesti letech a jeho rodiče se netají tím, že zejména proto, že oni sami na zimních stadionech ve Virginii působili jako trenéři. Bruslení tak byla praktická volba. Brzy se ale ukázalo, že Ilia není na ledě se svými rodiči-trenéry jen do počtu, ale že má velký potenciál. Od roku 2022 sbíral jedno vítězství za druhým a své soupeře několikanásobně překonával.
Mělo tomu být tak i na letošní olympiádě. Mladý sportovec, ale obrovský tlak na výkon neustál. Naplánoval si stejně jako ve finále Grand Prix sedm čtverných skoků včetně čtverného axelu, který skáče jako jediný. Právě u tohoto skoku začaly jeho problémy, když z něj zbyl jen jednoduchý. Čistě zvládl jen tři čtverné skoky. U druhého lutzu spadl, rittberger byl pouze dvojitý stejně jako salchow, po němž navíc přišel další pád. Postupně mu unikala nejen zlatá, ale jakákoliv medaile.
Vyprávěl, že jeho napětí prudce vzrostlo, už když zaujal výchozí pozici uprostřed kluziště. Už tehdy se dotěrné myšlenky v jeho hlavě staly velmi hlasitým vystrašeným křikem. „Všechny traumatické okamžiky v mém životě mi začaly hlavu zaplňovat, tolik negativních myšlenek mě přepadlo. Nedokázal jsem je zvládnout,“ přiznal. Nakolik za nimi stojí očekávání rodičů a veřejnosti, ví jen on sám.
Zlomené i zachráněné sny
Tyto příběhy mají odlišné konce. Někteří sportovci se postavili zpět na nohy, jiní si nesou následky celý život. Všechny ale ukazují, že psychické a vztahové škody mohou být hlubší než jakákoliv ztracená medaile.
A možná je to nejdůležitější poselství pro dnešní rodiče-trenéry: Největší vítězství vašeho dítěte nemusí být na stadionu. Může to být to, že vám i v dospělosti zůstane nablízku.
Zdroje:
