Článek
Mezi zavazadly a vyčerpanými cestujícími se ozýval dětský pláč. Když František Leiner prohlížel vagón, který přijel z Německa do Bohušovic nad Ohří, objevil v potrhané dece malé děvčátko. Bylo samo, bez rodičů, a na krku mělo papírovou cedulku se jménem Judis Baer a datem narození 2. října 1940.
Psal se rok 1943. Transport přivezl především staré židovské vězně do nedalekého terezínského ghetta, a pak pokračoval zřejmě do Osvětimi. František, který patřil mezi vězně pověřené vykládáním vagónů, plačící dítě nenechal na místě. Vzal ho do náruče a odnesl do Terezína.
Kdo holčičku do vagónu uložil a proč cestovala bez rodičů, František nevěděl. Netušil ani to, že právě zachránil dítě, které během svého krátkého života přišlo téměř o celou rodinu.
Matku nikdy nepoznala, otce odvedlo gestapo
Judis Baerová se narodila v Berlíně. Její matka Mimi pocházela ze židovské rodiny a zemřela pouhých šest dní po porodu. Otec Alfred Baer se o dceru také dlouho starat nemohl. Krátce po jejím narození ho zatklo gestapo a následující roky strávil ve vězení. Zemřel přibližně dva měsíce před koncem války.
O osiřelou holčičku se nejprve starala matčina sestra Regina Heitmannová. Byla provdaná za nežidovského muže, což jí poskytovalo určitou ochranu před nacistickým pronásledováním. Přítomnost židovské neteře však pro ni znamenala nebezpečí.
Nakonec ji odvedla do domova pro seniory, patrně v Oranienburgu nedaleko Berlína. Právě odtud se Judis dostala do transportu, který zastavil v Bohušovicích. Kdo jí na krk pověsil cedulku se jménem a kdo ji ukryl mezi zavazadla starých vězňů, se nikdy nedozvěděla.
V terezínském ghettu našla novou rodinu
František Leiner odnesl nalezenou holčičku do dětského domova v Terezíně. Společně se svou ženou Ely ji začal navštěvovat a starat se o ni. Manželé se poznali v Praze, ale svatbu měli až v ghettu. Vlastní děti neměli, Ely pečovala o malého synovce Jiřího.
Když se jim podařilo získat malou podkrovní místnost, vzali si Judis k sobě. V prostředí, kde lidé denně zápasili s hladem, nemocemi a strachem z dalších transportů, tak holčička našla něco, co od narození téměř nepoznala – rodinu.
Dobrovolně nastoupil do transportu místo bratra
Na podzim roku 1944 připravovali nacisté další transporty z Terezína do Osvětimi. Mezi vězni, kteří měli odjet, byl také Františkův bratr Rudolf. Byl tělesně slabší a František se obával, že útrapy deportace nepřežije. Přihlásil se do transportu dobrovolně místo Rudolfa.
Před odjezdem se rozloučil s Ely. Podle jejího pozdějšího vyprávění jí řekl jen: „Dávej pozor na děti.“
Ely v Terezíně bez manžela zůstat nechtěla. Věřila, že pokud odjede za ním, znovu se setkají. Netušila, co se v Osvětimi skutečně odehrává.
Dne 4. října 1944 proto dobrovolně nastoupila do transportu. Chtěla s sebou vzít také Judis, ale Františkova matka jí to rozmluvila. Holčička zůstala v Terezíně. Toto rozhodnutí jí pravděpodobně zachránilo život podruhé.
Poslední vzkaz z Osvětimi
Ely po příjezdu do Osvětimi několikrát prošla selekcemi, při nichž nacisté rozhodovali o životě a smrti vězňů. Stále doufala, že svého muže najde. Prostřednictvím jiných vězňů se k ní nakonec dostal krátký lístek od Františka.
Stálo v něm: „Musíš pryč.“
Za několik týdnů byla skutečně převezena s dalšími pěti sty žen na nucené práce do Freibergu. V dubnu 1945 následovala další cesta. Vězeňkyně strávily šestnáct dní v otevřených železničních vagónech, projely také českým územím a nakonec skončily v Mauthausenu.
Dne 5. května 1945 se Ely dočkala osvobození americkou armádou. František se však už nikdy nevrátil. Pravděpodobně zahynul v únoru 1945 při pochodu smrti.
Přežila, ale neměla se ke komu vrátit. Manžel byl mrtvý, stejně jako její rodiče a sestra. Zůstala jí však naděje, že někde žije holčička, kterou s Františkem vychovávali v Terezíně.
„Když jsem viděla maminku, letěla jsem k ní“
Po návratu do Prahy se Ely snažila zjistit, co se s Judis stalo. Děvčátko přežilo osvobození Terezína a dostalo se do jednoho z poválečných dětských domovů spojených s pomocí Přemysla Pittra.
Ely ji nakonec našla.
Judis si jejich setkání uchovala v paměti mnohem zřetelněji než většinu válečných zážitků. Vzpomínala na velké schodiště dětského domova a na okamžik, kdy jí oznámili, že za ní přišla maminka.
„Když jsem šla po schodišti – tam je takové krásné schodiště, velké a široké – a viděla jsem tu maminku, tak jsem letěla k ní,“ vyprávěla po letech.
Zdálo se, že po všem utrpení budou konečně moci žít společně. Jenže minulost se přihlásila znovu.
O holčičku se přihlásila žena, která ji kdysi odložila
Po válce se ozvala Judisina biologická teta Regina Heitmannová. Tatáž žena, která ji v Německu ze strachu před nacistickými úřady odvedla do starobince, nyní požadovala, aby jí byla neteř svěřena.
Ely se jí odmítla vzdát. Dítě vychovávala v Terezíně, po válce ho našla a považovala je za svou dceru. Následoval dlouhý soudní spor. Nakonec Ely uspěla a Judis zůstala u ní.
O svém skutečném původu přitom děvčátko dlouho nic nevědělo. Až ve třinácti letech se dozvědělo, že Ely není jeho biologická matka. Na jejich vztahu to však nic nezměnilo.
Ely se navíc obávala poválečného antisemitismu, a proto s Judis až do jejích patnácti let nemluvila ani o jejím židovském původu.
Judis později pracovala v pražských obchodech s textilem, vdala se a měla dceru. Postupně začala pátrat po vlastních kořenech a navázala kontakt s některými příbuznými, kteří holocaust přežili. K tetě Regině však nikdy nenašla blízký vztah.
Botičky, které přežily svého prvního majitele
Z dětství v Terezíně si Judis uchovala neobyčejnou památku. Malé bíločerné kotníkové botičky, které pro ni Ely získala z táborových skladů. Judis je nosila až do konce války.
Teprve později vyšlo najevo, že původně patřily sedmiletému židovskému chlapci Georgu Weissovi. Ten na rozdíl od Judis válku nepřežil. Nacisté ho zavraždili v Osvětimi.
Ochozené a děravé botičky se dochovaly. Jsou nenápadnou připomínkou dvou dětských osudů, které se v Terezíně protnuly, ačkoli se jejich majitelé možná nikdy nesetkali.
Zdroje:
