Článek
Ivan Jandl se narodil 24. ledna 1937 v Praze do rodiny účetního a neměl zrovna jednoduchý start do života. Ve třech letech prodělal dětskou obrnu, po které se navzdory lékařským prognózám dobře zotavil. Lehce kulhal na jednu nohu, přesto hrál fotbal za Čechii Karlín, cvičil na klavír a exceloval v školním divadelním kroužku.
V osmi letech se stal členem Dismanova rozhlasového dětského souboru v Československém rozhlase. Tam si osvojil perfektní jevištní řeč a hrál hlavní role v pohádkách. „Byl to premiant,“ říkali o něm. Jeho hlas zněl v éteru, kde strašil jako kocourek nebo se objevoval ve veřejných vystoupeních. Rozhlas byl jeho první zkušeností, která ho připravila uchopit velkou filmovou šanci.
První role na Slovensku a objev pro Hollywood
Rok 1947 byl pro Ivana klíčový. Nejdřív se objevil v epizodní roli ve slovenském filmu Varúj…! režiséra Martina Friče. Natáčelo se v exteriérech na Slovensku, kde se malý Pražan ztratil mezi místními dětmi. Spolu s herci jako Paľo Bielik, Július Pántik nebo Andrej Bagar odříkával modlitbu v maďarštině. „Psal jsem si deník,“ vzpomínal později. Byl to jeho první kontakt s filmem a hvězdami tehdejšího slovenské umělecké scény.
Krátce poté přišla osudová chvíle. Do rozhlasového studia zavítala Míla Mellanová s filmaři, kteří hledali dětského herce pro americko-švýcarský film. Potřebovali chlapce, který moc nemluví, ale dokáže vyjádřit emoce. Ivan zaujal etudou, v níž měl vynadat Oldřichu Hoblíkovi do telefonu. „Vy se pletete!“ vykřikl s rozhořčeným výrazem ve tváři. A roli dostal. Režisér Fred Zinnemann, pozdější tvůrce westernu V pravé poledne, ho obsadil do snímku Poznamenaní.
V ruinách Německa
Film se natáčel od dubna do listopadu 1947 v ateliérech v Curychu a v autentických poválečných ruinách Mnichova, Stuttgartu a Norimberka. Ivan hrál českého chlapce Karla Malíka, který uteče z nacistické rodiny, kam byl poslán na převýchovu a bloudí zničeným Německem. Tam se ho ujme americký voják, který ho málem odveze do USA, aniž by tušil, že po něm pátrá vlastní matka. Její roli filmaři svěřili slavné operní pěvkyni Metropolitní opery v New Yorku Jarmile Novotné. Děti ve filmu byly skuteční sirotci z koncentračních táborů. „Jen já a Francouz Claude Gambier jsme byli herci,“ říkal Jandl. Natáčení pro něj bylo dobrodružstvím. Dostávali 10 dolarů denně, které utráceli za cigarety. Vyměňovali je za jízdy ve vláčcích v rozbombardovaných ulicích. Jednou se Ivan vzbouřil a chtěl domů, ale štáb ho uplatil americkým autíčkem. Dojímavý příběh o poválečných sirotcích oslovil svět. Jandlův výkon oceňovali diváci i kritika – pochvalně o něm psal i list The New York Times. V Československu měli Poznamenaní premiéru na festivalu ve Zlíně. Snímek se objevil i v programu mariánskolázeňského filmového festivalu. Další promítání se však již neuskutečnilo, protože po převratu v únoru 1948 byly „buržoazní“ snímky nežádoucí.
Oscar a Zlatý glóbus
26. března 1949 přišel telegram: „Vyhrál jsi Oscara a Zlatý glóbus za nejlepší dětský herecký výkon.“ Do USA ho na vyhlášení cen komunistické úřady nepustily. Jandl na to po letech vzpomínal: „Ocenění ohlásil moderátor současně s Laurencem Olivierem za Hamleta v hlavní mužské herecké roli. Neměli ani mou fotku. Můj portrét se objevil na pozadí ze scény, kde mě ve filmu Clift jako americký voják Ralph Stevenson učí anglicky.“
Oscar mu vlastně zničil život a žádnou slávu si neužil. Právě naopak. Režim ho odsoudil k zapomnění. O jeho úspěchu se psalo po celém světě, jen v Československu ne.
Zástupci americké Akademie v roce 1950 přivezli obě ceny do Prahy s tím, aby Jandlovi tlumočili další nabídky na filmování. Spolupracovat s ním chtěla Brigitte Bardot, i Shirley Temple. Politické orgány je jménem herce odmítly. Jako odůvodnění uvedly, že herec Ivan Jandl bude „zachován pro potřeby československého státního filmu“. Brigitte Bardot mu pak poslala dopis, v němž ho prosí, aby si vše ještě rozmyslel.
Na DAMU ho nevzali, Oscar vadil
Chtěl jít studovat na DAMU, už na gymnáziu v Libni založil soubor Studio 9 se spolužáky jako Jana Hlaváčová nebo Hynek Bočan. Ale dvakrát ho odmítli – kvůli americkým cenám. Pracoval jako úředník v Klubu čtenářů, výtvarný redaktor, průvodčí v autobuse, telefonní technik. V 60. letech byl sboristou v kladenském divadle.
Od roku 1966 moderoval v Československém rozhlase populární Kolotoč. „Šel jsem hlásit i osudovou noc na 21. srpna 1968. Měl jsem službu, ale cestou mi holub znečistil sako, a tak jsem se omluvil. Možná i proto jsem v rádiu přežil o pár let déle než někteří kolegové, jejichž hlas tak moc překážel,“ vzpomínal Ivan Jandl Stejně musel v červenci 1972 z rozhlasu odejít. Uplatnil se ještě v dabingu. Nakonec mu bylo asi nejlépe v divadle. “
Ivan žil osaměle s rodiči v Libni. Byl diabetik, ale stres z promarněného života řešil alkoholem a jídlem. Krátce po matčině smrti v roce 1987 ho převezli kvůli diabetickým komplikacím do nemocnice, on však podepsal reverz a doma dostal záchvat. Zemřel sám 21. listopadu 1987, neměl mu kdo pomoct. Urnu s popelem uložili jeho známí na Olšanském hřbitově. V roce 2017 se jí ujala Herecká asociace a přenesla ji do svého hrobu na pražském Vyšehradě. Dnes už se bohužel nedozvíme, jak by se vyvíjela jeho herecká kariéra, kdyby mu komunisté nezakázali točit další zahraniční filmy.
Zdroje:
