Článek
Na první pohled působí jako žena, kterou v životě nemůže nic rozhodit. Vždy dobře naladěná, s jiskrou v oku a odzbrojujícím smyslem pro humor. Ivanka Devátá však za svůj optimismus zaplatila pořádně vysokou cenu. Její životní příběh totiž není jen o smíchu, ale i o bolesti, zklamáních a osudové lásce, která ji málem zničila.
Od mládí měla jasno – chtěla být profesorkou češtiny. Osud ji ale zavedl jinam. Doprovázela kamarádku Marcelu Tyrpeklovou na zkoušky na DAMU , a když už tam byla, tak si prý řekla, že to také zkusí. „A to jsem celý život chtěla být profesorkou češtiny. Prvoplánově jsem nechtěla být herečkou. S kamarádkou jsme se dostaly na herectví a já jsem nakonec skejsla u toho divadla,“ prohlásila před lety při besedě pro seniory v pražském Modřanském biografu s tím, že kamarádka po prvním ročníku na rozdíl od ní studium nezvládla. Tatínek prý nadšený právě nebyl a ještě ve třetím ročníku se jí ptal, jestli by nechtěla studovat něco jiného. Po absolutoriu v roce 1958 se stala členkou souboru Realistického divadla Zdeňka Nejedlého, v němž zůstala až do odchodu do penze v roce 1991.
Zlobiví kluci
Už na fakultě se seznámila s prvním manželem, o dva roky starším hercem a režisérem Milošem Hlavicou, chodit ale spolu začali až později v divadle. Vzali se a v únoru 1961 se jim narodil syn Marek, známý novinář, spisovatel a hudebník. „On byl krásnej mužskej a celkově ideální. Na mě tedy až moc, protože já mám ráda zlobivý kluky,“ prohlásila. Manželství jim ale vydrželo jen dva roky, protože odkráčela za zlobivým klukem. Tím klukem byl Josef Vinklář.
Okouzlující, nespoutaný, vtipný a nebezpečný. Přesně ten typ, který dokáže ženu naprosto uhranout. Ivanka později přiznala, že byla jako Viktorka z Babičky – úplně omámená uhrančivým černým myslivcem.
Zpočátku to byla pohádka. Vášeň, humor, jiskření. Vzali se v roce 1964 a v roce 1970 se narodil syn Adam. Zpočátku to prý bylo krásné, časem ji ale Josef Vinklář proměnil v podváděnou paní domu. „Měl tendenci žít životem svobodného člověka. Chodil, kam chtěl a kdy chtěl… Já nemohla nic a on všechno.“ Pak se zamiloval do Jany Březinové, a to už bylo na Ivanku moc. Nakonec se zhroutila v divadle a skončila na psychiatrii. A pak se s ním konečně rozvedla. Jenže jak už to u osudových lásek bývá, tím to neskončilo.
Druhá svatba
Pak do jejího života vstoupil herec Ladislav Mrkvička. Zdálo se, že konečně našla lásku i tolik vytoužený klid. Jenže minulost si ji našla znovu. Vinklář nedokázal snést, že by ji ztratil. Nejvíc mu prý vadilo, že si Mrkvička báječně rozumí s jeho synem Adamem, a tak mu začal vyhrožovat. Pak si ho našel v jedné hospodě, a nakonec se spolu opíjeli tři dny. Mrkvičku jeho útoky otrávily, takže se začal porozhlížet jinde a nakonec Rudolfu Jelínkovi přebral Ivanu Kopeckou, se kterou se v roce 1977 oženil a měl s ní dva syny. A Devátá znovu podlehla. Vrátila se k muži, který jí tolik ublížil. Vzali se podruhé.
Na chvíli to vypadalo, že se změnil. Jenže staré zvyky nezmizely. Opět přišly nevěry, večírky, nezodpovědnost. A tentokrát už to byl definitivní konec. Druhé manželství skončilo stejně bolestně jako to první. „Byl to trest,“ řekla o tom Devátá později bez obalu. Po rozvodu zůstala sama se dvěma dětmi. Hereckých příležitostí ubývalo, sebevědomí bylo na bodu mrazu. Právě tehdy přišel nečekaný zlom. Její syn jí poradil: „Piš.“ A ona začala.
Úspěšná spisovatelka
Z bolesti, zklamání i životních karambolů vznikly fejetony, které si čtenáři okamžitě zamilovali. Z herečky, která se cítila neúspěšná, se stala úspěšná spisovatelka. Paradoxně právě muž, který jí způsobil největší trápení, ji nepřímo nasměroval na novou životní cestu. Dnes Ivanka Devátá otevřeně říká, že být sama je to nejlepší, co ji potkalo. „S chlapy byly jen problémy,“ glosuje s typickým nadhledem.
Navzdory vážným nemocem, které ji v pozdějším věku potkaly, si zachovala svůj humor i nadhled. Její příběh je důkazem, že i žena, která se celý život usmívá, může mít za sebou bouřlivé a bolestné vztahy. A že někdy jsou ty největší lásky zároveň těmi nejničivějšími. Přesto na svého osudového muže nezanevřela. „Vzpomínám na něj vlastně s láskou,“ přiznává. A možná právě v tom tkví její síla – umět odpustit, nezatrpknout a jít dál. S úsměvem.
