Článek
Pavel Minařík nezačínal jako špion s velkými ambicemi. Vyučil se elektrikářem, ale jeho touha po lepším uplatnění ho zavedla do světa kultury. Pracoval jako osvětlovač a zvukař v divadle Drak v Hradci Králové a později jako hlasatel Československého rozhlasu v Brně. Právě zde, v roce 1967, navázal kontakt se Státní bezpečností. Pod krycími jmény Ulyxes a později Play se stal tajným spolupracovníkem, který měl pro komunistický režim shromažďovat informace.
Jeho ctižádost ho hnala dál – v roce 1968 vstoupil do Sboru národní bezpečnosti a o rok později dostal první velký úkol. V roce 1969 ho StB vyslala do Západního Německa. Minařík, tehdy teprve čtyřiadvacetiletý, se s falešnou identitou a nahrávkami z okupace Československa v srpnu 1968 dostal do Mnichova. Tam se infiltroval do Rádia Svobodná Evropa (RFE), které bylo trnem v oku komunistickému režimu. Jako redaktor působil v československém oddělení od roku 1969 do roku 1976. Během těchto let nejen sbíral informace o chodu rádia a jeho zaměstnancích, ale také navrhoval radikální plány, které šokovaly i jeho nadřízené v Praze.
Plán na pumový útok
Minařík během svého působení v RFE několikrát navrhl akci, která měla vyřadit rádio z provozu – pumový atentát. Představil nejméně tři plány na útok, který by zničil pět vysílacích stanovišť. Jeho nadřízení v StB však tyto návrhy odmítli jako příliš riskantní. Minařík svůj plán nikdy neuskutečnil, ale v roce 1981, pět let po jeho odchodu z Mnichova, explodovala v sídle RFE bomba nastražená rumunskou tajnou službou Securitate. Výbuch zranil čtyři lidi a způsobil značné škody. Ačkoli se Minařík na tomto útoku přímo nepodílel, jeho předchozí návrhy ho později dostaly do hledáčku vyšetřovatelů.
V roce 1976 se Minařík vrátil do Československa. Jeho návrat provázela velkolepá propagandistická kampaň. Dva dny před oficiálním oznámením příjezdu ho StB ukrývala v tajné vile, kde nacvičoval své vystoupení. Na tiskové konferenci 29. ledna 1976 v budově Svazu československých novinářů se představil jako kapitán Minařík, hrdinný rozvědčík, který odhalil „prohnilou tvář“ RFE a československé emigrace. Setkání přilákalo 137 novinářů ze 16 zemí, a Minařík se stal hvězdou komunistické propagandy. Aby jeho obraz hrdiny posílil, ministr vnitra ho zpětně jmenoval kapitánem SNB a přiznal mu členství v Komunistické straně Československa – něco, o co Minařík marně usiloval během svého působení v Mnichově.
Propagandistická hvězda a píseň Josefa Laufera
Minaříkův návrat provázela nejen tisková konference, ale i oslavná píseň „Dopis Svobodné Evropě“, kterou nazpíval populární zpěvák Josef Laufer. Text písně, složený samotným Lauferem, oslavoval Minaříka jako „statečného kapitána“ a symbol boje proti „západním imperialistům“. Píseň však vyvolala rozporuplné reakce. Veřejnost ji často považovala za příliš okatou propagandu, a dokonce i StB byla překvapena Lauferovou iniciativou.
Zpěvák se kvůli písni dostal do potíží. Dostával výhrůžné dopisy, někdo mu poškodil auto a fanoušci vraceli vstupenky na jeho koncerty. Laufer, kterého StB považovala za politicky nespolehlivého, se ocitl v duševní krizi, aniž by tušil, jak se z jeho písně stal kontroverzní symbol. Minaříkův příběh inspiroval i Divadlo Járy Cimrmana. Ve hře Vražda v salónním coupé se objevila báseň „Minařík“, později přejmenovaná na „Maralík“, aby autoři předešli konfliktům s režimem. Tento drobný detail ukazuje, jak hluboko Minaříkův příběh pronikl do československé kultury.
Kariéra po návratu: Od ekonomie k šéfredaktorství
Po návratu do Československa Minařík pokračoval ve své kariéře pod dohledem komunistického režimu. V letech 1976 až 1981 studoval ekonomii na Státní univerzitě v Kyjevě. Po návratu pracoval v časopise Signál, vydávaném ministerstvem vnitra, a v roce 1985 se stal jeho šéfredaktorem. Jeho kariéra v rámci režimu kulminovala v roce 1986, kdy získal hodnost plukovníka a v prosinci 1989 se stal členem širšího vedení Komunistické strany Československa. Těsně před sametovou revolucí tedy dosáhl vrcholu své politické kariéry. Po pádu komunismu v roce 1989 Minařík rychle opustil ministerstvo vnitra a vrhl se do podnikání. Založil bezpečnostní agenturu Mink, na jejíž start mu Komunistická strana poskytla několik set tisíc korun. Později působil jako jednatel či společník ve firmách Invest Commercional Consulting a IGSL-CZ. Jeho podnikatelské aktivity však brzy narazily na problémy.
Pojišťovací podvod a vězení
V roce 1996 se Minařík dopustil pojišťovacího podvodu, který ho nakonec přivedl za mříže. Pokusil se od pojišťovny Kooperativa vylákat 40 milionů korun za náklad optických vláken, který údajně shořel při dopravní nehodě na Ukrajině. Vyšetřování odhalilo, že nehoda byla fingovaná a hodnota nákladu zanedbatelná. V březnu 2009 ho soud poslal na čtyři a půl roku do vězení a nařídil mu vrátit 6,5 milionu korun pojišťovně. Minařík se odvolal, ale Vrchní soud v Olomouci mu v roce 2009 trest zvýšil na šest let. Po dalším odvolání mu soud trest snížil na čtyři roky.
Po předčasném propuštění v roce 2015 se Minařík dostal do dalších potíží. Trápily ho rodinné problémy, které ho dohnaly k pokusu o sebevraždu. Na brněnském hřbitově použil nelegálně drženou zbraň, kterou podle vlastních slov nalezl v sáčku před svým bytem. Vzhledem k tomu, že byl v té době ve zkušební době po podmíněném propuštění, soud ho za nedovolené ozbrojování odsoudil ke čtyřem měsícům vězení. Po odvolání mu trest změnili na domácí vězení.
Kauza RFE: Patnáct let u soudu
Nejkontroverznější kapitolou Minaříkova života zůstává obvinění z přípravy pumového atentátu na Rádio Svobodná Evropa. V roce 1991 ho policie začala stíhat za obecné ohrožení. V září 1993 ho soud odsoudil ke čtyřem letům vězení, ale rozsudek nenabyl právní moci, protože Minařík se odvolal a uspěl.
Po patnácti letech soudních tahanic, během nichž se případ několikrát vracel do předsoudní fáze, ho soudy pravomocně zprostily obžaloby. Nejvyšší státní zástupkyně Renáta Vesecká se pokusila proces obnovit, ale Nejvyšší soud její dovolání v roce 2007 zamítl.
Zdroje:
