Článek
Ve čtyři ráno bývá na sídlišti ticho. Jen občas zapraská výtah, někde štěkne pes nebo se rozsvítí okno člověka, který nemůže spát. V dubnu roku 1999 ale v Suchdole nad Lužnicí noční klid přerušila tupá rána na beton. Šestnáctiletý David Drahonínský tehdy spal. Aspoň si to myslel. Ve skutečnosti vstal z postele, prošel bytem a během náměsíčné epizody spadl z balkonu ve třetím patře panelového domu. Když ho našla matka s bratrem, byl polámaný, zakrvácený a na pokraji smrti.
Nikoho by tehdy ani ve snu nenapadlo, že z toho kluka, jehož boj o život právě začal, bude jednou paralympijský vítěz a světový rekordman.
David měl do té chvíle úplně obyčejný život. Fotbal, hokej, rybník za barákem, skaut, dobrovolní hasiči. A hlavně taekwondo. Tvrdý sport, který ho naučil disciplíně, bolesti i tomu, že člověk padá jen proto, aby se znovu zvedl. Na juniorském mistrovství republiky získal stříbrnou medaili a trenéři o něm mluvili jako o velkém talentu.
Pak přišla osudová noc
„Probudil jsem se až v nemocnici,“ vzpomínal později. Kolem bílé světlo, lékaři, hadičky, otázky. Chtěli, aby pohnul rukama a nohama. Jenže tělo neposlouchalo. Přerušená mícha. Roztržená játra. Prasklá slezina. Zlomeniny. Zápal plic jako bonus. Lékaři rodině otevřeně říkali, že šance jsou mizivé. Jenže Drahonínský přežil. A možná právě taekwondo mu zachránilo život. Tvrdé tréninky zpevnily tělo natolik, že náraz vůbec vydrželo. Ironie osudu. Sport, který mu měl otevřít cestu do života, ho nakonec zachránil ve chvíli, kdy o něj téměř přišel.
Den, kdy mu vzali naději
Nejtěžší nebyla bolest. Nejtěžší bylo pochopit, že už nikdy nebude chodit. Dlouhé týdny se upínal k drobným pohybům v nohách. K záškubům prstů. K představě, že se tělo probouzí. Pak přišla nemocniční vizita a věta, která mu změnila život podruhé. „To nejsou pohyby. To jsou jen křeče. Už chodit nebudeš.“ Probrečel celý den.
Je snadné psát motivační citáty o síle lidské vůle. Jenže realita ochrnutí nevypadá jako instagramový příspěvek s hudbou v pozadí. Vypadá jako mladý kluk přikovaný k posteli, který nedokáže ani otočit hlavu bez pomoci druhých. Vypadá jako rodiče, kteří nevědí, jestli jejich syn ještě někdy normálně promluví. Vypadá jako ticho po večerní návštěvě nemocnice. David později přiznal, že myslel i na smrt. Ne kvůli bolesti. Kvůli bezmoci.
Jenže pak přišlo něco, co úplně změnilo způsob jeho uvažování a vrátilo mu chuť do života. Lidé. Rehabilitační pracovníci, další vozíčkáři, rodina, centrum Paraple, Kladruby. Nikdo ho nelitoval. Nikdo mu neříkal pohádky. Prostě ho nutili fungovat. A tak poprvé přelezl z vozíku na postel, poprvé se sám oblékl a poprvé zvládl den bez pomoci bez pomoci.
Vozík není konec světa
Drahonínský odmítl přijmout roli člověka, který má jen přežívat. Rok po úrazu nastoupil na obchodní akademii v Janských Lázních. Později vystudoval Metropolitní univerzitu v Praze a získal magisterský titul. Absolvoval i studijní pobyt v Německu. A vedle školy existovala ještě jedna věc, která ho držela nad vodou. Sport. Nejdřív boccia, potom lukostřelba. A právě tam se začal rodit nový David Drahonínský. Ne pacient, ne vozíčkář, ale sportovec. „Na střelnici se na mě nekoukali jako na kripla na vozíku, ale jako na lukostřelce,“ řekl v jednom rozhovoru. A zatraceně dobrého. Nejdřív závodil mezi handicapovanými. Pak si začal troufat i mezi zdravé. V roce 2006 vyhrál mistrovství republiky v lukostřelbě právě mezi nimi. Soupeři nevěřili vlastním očím. Chlap na vozíku jim vystřílel titul. Od té chvíle už nebyl „ten handicapovaný“. Byl soupeř. A velmi nebezpečný.
Peking: poslední šíp, který změnil všechno
Paralympiáda v Pekingu 2008 se pro Davida stala bodem zlomu. Do té doby sbíral čtvrtá místa, trápily ho těsné prohry a smůla. Jenže tentokrát přijel pro medaili. A věděl to.
Semifinále proti Finovi Osmu Kinnunenovi rozhodoval poslední šíp. Fin trefil sedmičku. Drahonínský devítku. Postoupil. Ve finále porazil Brita Johna Cavanagha a získal paralympijské zlato. Kluk, který před devíti lety ležel pod balkonem s přerušenou míchou, se dostal na vrchol. Londýn 2012 přinesl stříbro. Rio 2016 další medaile. Tokio 2021 pak další zlato a celkově už šestou paralympijskou medaili. K tomu David přidal světové rekordy, tituly mistra světa, evropské triumfy a post světové jedničky. Jeho rekord 144 bodů ze 150 možných v eliminační části mistrovství světa z roku 2015 dodnes působí skoro absurdně. Jenže za těmi čísly není jen talent. Je tam tisíckrát opakovaný pohyb ruky. Hodiny tréninků. Bolest zad. Křeče. Vyčerpání. A hlavně neochota vzdát se.
Muž, který odmítl prohrát
Drahonínský dnes působí jako člověk, který se smál osudu do obličeje a vyhrál. Jenže podobné příběhy nejsou pohádky. Nikdy nekončí definitivně. Ochrnutí nezmizí. Vozík nezmizí. Horší dny nezmizí. Jenže on se naučil žít jinak. Když přijede na závody, soupeři zbystří. „Pozor, je tady David,“ říkají si mezi sebou. Ne kvůli lítosti. Kvůli respektu.
A možná právě to je jeho největší vítězství. Ne medaile. Ne rekordy. Ne hymna na paralympiádě. Ale fakt, že z člověka, kterého kdysi lékaři téměř odepsali, se stal muž, před kterým dnes stojí v pozoru celý svět paralukostřelby.
Zdroje:
