Článek
Jiřina Bohdalová bývá spojována především s komedií. Jedno z nejtěžších období jejího života ale začalo scénou, která by se do veselého filmu rozhodně nehodila.
V září 1954 bylo třiadvacetileté studentce DAMU. Byla ve třetím měsíci těhotenství a chystala svatbu s geofyzikem Břetislavem Stašem. Jednoho dne však přímo do školy přišli příslušníci Státní bezpečnosti.
Z přednášky ji odvezli do věznice v Litoměřicích. Následoval výslech a noc v cele. Potom ji pustili. Její otec František Bohdal takové štěstí neměl.
Otec dostal patnáct let
František Bohdal byl truhlář, jenže po únoru 1948 se zapojil také do činnosti namířené proti komunistickému režimu. Jeho případ byl spojen mimo jiné s pomocí lidem při odchodu za hranice.
Když režim jeho aktivity odhalil, skončil před soudem. Dcera později vzpomínala, že původně mu dokonce hrozil trest smrti. Nakonec dostal patnáct let za napomáhání k velezradě a další trestnou činnost.
Pro mladou Jiřinu Bohdalovou následovaly další dramatické chvíle. Po vynesení rozsudku se chtěla s otcem rozloučit, ale nebylo jí to umožněno. Vypětí se podle jejích vzpomínek podepsalo i na těhotenství. Dostala porodní bolesti a její dcera Simona Stašová přišla na svět předčasně.
Rodina se dostala do existenčních problémů. Manžel Bohdalové byl na vojně, její matka, která byla do té doby v domácnosti, nastoupila jako myčka nádobí a doma byla ještě dvanáctiletá sestra a novorozená Simona. Bohdalová přerušila studium a živila se jako šatnářka. Později období popsala slovy: „Provázel mě strach, obava o existenci.“ K tomu přidávala strach, zda otec vězení přežije a zda ona sama vůbec dokončí školu.
Werich věděl, co může přijít
Jiřina Bohdalová školu dokončila a dostala se do Divadla ABC, kde působil Jan Werich. Právě on podle jejích vzpomínek pochopil, že uvězněný otec dělá z mladé herečky ideální terč Státní bezpečnosti.
Varoval ji, že má kvůli otci „nekrytá záda“. A poradil jí také pozoruhodnou obranu pro případ, že by se ji StB pokusila získat. Měla estébákům namluvit, že po alkoholu nedokáže udržet tajemství. Werichův odhad byl přesný.
V roce 1959 se Státní bezpečnost začala o Bohdalovou intenzivně zajímat. Důvod byl jednoduchý: pohybovala se mezi lidmi, o které měli estébáci zájem. Patřili mezi ně právě Werich, Miroslav Horníček či Stella Zázvorková. A StB měla navíc něco, čím mohla na herečku tlačit – její otec stále seděl ve vězení.
„Vykecám i to, co nevím“
Když přišlo na pokus o získání ke spolupráci, Bohdalová si na Werichovu radu vzpomněla.
Ve svých pamětech popsala, jak před ni příslušníci položili papír a začali jí diktovat závazek, podle kterého měla pomáhat při odhalování nepřátel režimu.
Přestala psát.
„Tohle po mně nechtějte!“ řekla a následně rozehrála scénu, kterou jí předem poradil Werich. Přiznala údajnou slabost pro alkohol a vysvětlila, že opilá žádné tajemství neudrží. Pointu shrnula větou: „Vykecám i to, co nevím.“ Estébáci zřejmě podobnou odpověď nečekali. Podle Bohdalové nakonec jeden z nich připravovaný papír spálil. Zazněla však věta, která přesně ukazovala, na jak citlivé místo StB tlačila: „Takhle tatínkovi nepomůžete.“ Místo závazku ke spolupráci nakonec podepsala prohlášení o mlčenlivosti.
A udělala ještě něco. O schůzce se svěřila Werichovi.
„Řeklas to?“ ptal se jí.
„Řekla.“
„Zafungovalo to?“
„Zdá se, že jo,“ popsala později jejich rozhovor.
Pro StB byla „Jaroslava“
Příběh tím však neskončil. Státní bezpečnost Bohdalovou evidovala pod krycím jménem Jaroslava. Podle České televize ji vedla v letech 1959 až 1961 a její další využití nakonec vyhodnotila jako neperspektivní.
Její otec se mezitím v roce 1960 dostal na svobodu díky rozsáhlé amnestii prezidenta Antonína Novotného. Bohdalová však netušila, že evidence StB na ni čeká jako časovaná bomba.
Po pádu komunistického režimu se její jméno objevilo v seznamech spolupracovníků. V oficiálně zveřejněných seznamech ministerstva vnitra figurovala pod krycím jménem Jaroslava. Herečka tvrdila, že vědomě nespolupracovala, a rozhodla se očistit své jméno před soudem.
Nešlo pro ni jen o pověst celebrity. Vysvětlovala, že nechce, aby jednou někdo jejím potomkům řekl: „Měli jste babičku udavačku.“
Soud jí dal za pravdu
V lednu 2004 Městský soud v Praze rozhodl v její prospěch. Bohdalová nebyla vědomou spolupracovnicí StB a jako taková byla evidována neoprávněně.
Dochované materiály přitom potvrzovaly, že StB měla o mladou herečku skutečně zájem. Chtěla jejím prostřednictvím získávat informace například o Horníčkovi a Zázvorkové a podle České televize zejména o Werichovi a Horníčkovi. Ze spisu zároveň vyplývalo, že příslušníci nebyli s výsledky kontaktů s Bohdalovou příliš spokojeni.
Příběh tak dostal po desetiletích paradoxní konec. Žena, kterou jako těhotnou studentku StB odvezla z DAMU do věznice, jejíž otec dostal patnáctiletý trest a kterou tajná policie později zkoušela právě přes jeho osud přimět k donášení na kolegy, musela po pádu komunismu dokazovat, že sama udavačkou nebyla.
A podařilo se jí to.
Její otec František Bohdal se úplného ocenění svého odporu proti režimu nedožil. V roce 2016 mu bylo in memoriam uděleno osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu.
