Článek
Byl to muž, který se stal noční můrou několika generací československých kriminalistů. Kasař přezdívaný Nezmar dokázal otevřít téměř jakýkoliv trezor, pracoval s přesností hodináře a na místě činu po sobě nechával minimum stop. Ukradené částky šly do statisíců korun, což v první polovině minulého století představovalo doslova astronomické jmění.
Zámečník, který objevil výnosnější řemeslo
Narodil se roku 1896 v Praze a vyučil se zámečníkem. Právě tato profese z něj udělala mimořádně nebezpečného protivníka. Rozuměl zámkům, kovům i mechanismům sejfů a velmi rychle zjistil, že jeho řemeslo může vydělávat mnohem víc než poctivá práce. Poprvé skončil za drobné krádeže už jako šestnáctiletý. Vězení ho ale nepolepšilo. Naopak. Zdokonalilo ho.
Po propuštění se z něj stal profesionál. Vykrádal banky, spořitelny, firmy i obchodní domy. Pracoval téměř výhradně sám, vyráběl si vlastní nástroje a každá další akce byla dokonalejší než předchozí. Policisté přijížděli k otevřeným pokladnám, ale místo stop nacházeli jen bezmoc.
Ženy, luxus a miliony z trezorů
Nezmar se navíc nebál utrácet. Luxusní vila v Praze, drahé šperky, ženy a milenky – to všechno financoval z nakradených peněz. Manželce posílal z míst činu pohlednice, obdarovával ji klenoty a dával jí najevo, že se mu daří. Právě ženy se mu ale opakovaně staly osudnými.
Poprvé ho policie dostala díky partnerce Boženě Šťastné. Ta se pokusila rozměnit část ukradených dvacetikorun v jedné pražské hospodě. Hostinskému to bylo podezřelé, vše oznámil policii a detektivové se během několika dní dostali přímo ke Koudelovi. U něj našli zbraň, paklíče i další kasařské náčiní. Výsledkem byly čtyři roky těžkého žaláře.
Český kriminalistický trumf jménem mechanoskopie
Jakmile vyšel na svobodu, znovu začal vykrádat pokladny. Tentokrát byl ještě opatrnější. Policisté proti němu nasadili tehdy zcela novou metodu – mechanoskopii. Český četník Ladislav Havlíček přišel na způsob, jak podle stop na poškozených zámcích rozpoznat konkrétní nástroje i jejich majitele. To, co dnes považujeme za běžnou kriminalistickou expertizu, bylo tehdy světovým průlomem. A právě tato česká metoda začala Nezmara pomalu dohánět.
Ani to ale nestačilo. Koudela měl stále náskok. Když ho policie znovu dopadla a poslala na sedm let do valdické věznice, mnozí věřili, že jeho kariéra skončila. Jenže přišla okupace, válka a s ní i další šance.
Útěk přes zasněžené střechy
Po propuštění v roce 1940 rodině slavnostně slíbil, že se zločinem končí. Romanticky pronesl, že ho „noc venku neuvidí“. Slib vydržel jen krátce. Už o několik měsíců později se znovu vloupal do pokladny na Starém Městě. Při útěku prchal přes zasněžené střechy historické Prahy. Klouzající tašky ho ale zradily a policisté ho znovu zatkli. Skončil v táboře v Letech, odkud se mu podařilo uprchnout.
Plastika tak dokonalá, že zmátla i manželku
Po útěku z pracovního tábora se Josef Koudela ocitl v nezáviděníhodné situaci. Jeho fotografie visely na policejních služebnách, kriminalisté znali jeho obličej nazpaměť a při každé větší vloupačce se automaticky začínalo pátrat právě po něm. Pokud chtěl pokračovat, musel zmizet. Ne fyzicky. Musel zmizet jeho obličej. A tak udělal něco, co ve 40. letech bylo naprosto nevídané. Nechal si plasticky upravit tvář.
Stal se vůbec prvním známým československým zločincem, který podstoupil plastickou operaci jen proto, aby zmátl policii. Lékaři mu upravili nos, nechal si vyrobit speciální zubní protézy, které změnily tvar dolní čelisti, přidal brýle a pěstoval knírek. Z původního Nezmara se stal úplně jiný muž. Podle dobových svědectví byla proměna tak přesvědčivá, že ho při prvním setkání nepoznala ani vlastní manželka.
Policie honila člověka, který neexistoval
Pro kriminalisty to byl šok. Do té doby fungovalo pátrání jednoduše. Fotografie v kartotéce, svědci, osobní poznávací znaky. Jenže najednou byly všechny policejní snímky bezcenné. Muž na fotografiích už neexistoval.
Nezmar mezitím znovu začal úřadovat. Tentokrát se kvůli válečnému nedostatku zaměřoval především na obchody s potravinami. Na místech činů opět nezůstávaly žádné použitelné stopy. Policisté sice okamžitě poznávali jeho typický způsob práce, ale hledali člověka s úplně jinou tváří. Vyšetřovatelé proto sáhli k neobvyklému řešení.
Policejní kreslíř dostal za úkol vytvořit podobu člověka, kterým se Koudela mohl stát. Z dochovaných fotografií a informací sestavil portrét se zkráceným nosem, brýlemi, knírkem i pozměněnou spodní částí obličeje. V podstatě šlo o jeden z prvních pokusů vytvořit podobu člověka po plastické operaci.
Dopadl ho instinkt zkušeného detektiva
Nakonec rozhodla náhoda. Jednoho dne si jednoho nenápadného muže na ulici všiml zkušený detektiv. Něco mu na něm nesedělo. Gesta. Chůze. Pohyby rukou. Začal ho sledovat a během několika dní měl jistotu. Policie pak připravila zásah u bytu jedné z jeho milenek. Koudelu překvapili tak, že se ani nepokusil utéct. Když se později ocitl na služebně, porušil své celoživotní pravidlo mlčení. Přiznal se ke stovce vloupání. Policisté přitom věděli jen o osmdesáti. Sám je opravil a přidal další skutky, o nichž do té doby neměli ani tušení.
Trest smrti, který nikdy nebyl vykonán
V dubnu 1945 byl jako nenapravitelný recidivista odsouzen k trestu smrti. O necelý měsíc později ale vypuklo Pražské povstání, pankrácká věznice se otevřela a Koudela se spolu s dalšími vězni dostal na svobodu.
Po válce se ke kasařskému řemeslu znovu vrátil. Byl ještě několikrát zatčen i uvězněn, ale někdejší legenda už pomalu mizela ze světa. Nevrátil se ke své ženě ani dceři a zemřel po roce 1946 v naprostém zapomnění. Dodnes není jisté kde ani za jakých okolností.
Nakonec ho prozradil vlastní rukopis
Přesto po sobě zanechal stopu, jakou neměl žádný jiný český zločinec své doby. Nebyl jen mimořádně schopným kasařem. Stal se také prvním známým československým lupičem, který využil plastickou chirurgii jako zbraň proti kriminalistům.
Paradoxní je, že právě muž, který dokázal změnit vlastní tvář natolik, že zmátl policii i rodinu, nakonec neprohrál kvůli fotografii ani otiskům prstů. Prozradil ho jeho vlastní rukopis. Způsob, jakým otevíral trezory, byl natolik jedinečný, že ho žádná plastická operace nedokázala změnit. A právě díky němu se z Nezmara stal jeden z nejslavnějších případů české kriminalistiky.
Zdroje:
