Článek
Když jednadvacetiletá Marie Kovářová v létě 1948 nastupovala do letadla směr Londýn, měla za sebou cestu, která sama o sobě připomínala sportovní pohádku. Mladá sokolka z Lulče na Vyškovsku se probojovala mezi nejlepší československé gymnastky a čekala ji první poválečná olympiáda.
Byl to zároveň její první let v životě. Strach ale prý neměla. „My jsme měly pro strach uděláno,“ vzpomínala po desetiletích. Když je člověk při gymnastice pořád nohama vzhůru a hlavou dolů, žertovala, v letadle už ho jen tak něco nerozhodí.
Netušila, že právě v Londýně zažije během několika dní největší sportovní úspěch svého života i tragédii, která vzpomínku na něj navždy zastíní.
Z tisícovky dívek mezi devět nejlepších
Cesta na olympiádu nebyla jednoduchá. Československá obec sokolská před hrami vyhlásila akci Hledáme tisíc cvičenek na olympiádu v Londýně. Následovala série vyřazovacích závodů.
Nakonec zůstalo devět gymnastek. Osm mělo závodit, devátá byla náhradnice. Mezi vybranými byly také sestry Miloslava a Eliška Misákovy. Československé ženy patřily k favoritkám. Už na posledních předválečných hrách v Berlíně roku 1936 získaly stříbro a nyní měly bojovat především s Maďarkami.
Eliška Misáková na kladině
Jenže krátce po příjezdu do Británie šel sport stranou. Jedna z nejlepších tehdejších sokolských gymnastek Eliška Misáková těžce onemocněla dětskou obrnou. Již v letadle jí nebylo dobře a po příletu do Londýna byla hospitalizována s vysokými teplotami. Lékaři jí nedokázali pomoct.
Elišku nahradila devatenáctiletá Věra
Na její místo v družstvu nastoupila nejmladší členka výpravy, devatenáctiletá Věra Růžičková. Pro ostatní gymnastky tím ale Eliška z týmu nezmizela. V nemocnici navíc ležela sestra jedné z nich – Miloslavy Misákové. Ta přesto nastoupila.
Ženská gymnastická soutěž se konala 13. a 14. srpna v londýnské Empress Hall. Československým favoritkám se zpočátku příliš nedařilo. V průběhu soutěže se držely za Maďarkami a rozhodnout měla až závěrečná společná skladba s kužely.
Právě tam předvedly bezchybný výkon.
Když byly sečteny body, bylo jasno. Československo mělo 445,45 bodu a Maďarky porazilo téměř o pět bodů. Třetí skončily Američanky. Marie Kovářová byla olympijskou vítězkou. Měl přijít jeden z nejšťastnějších okamžiků jejího života. Místo něj přišla zpráva z nemocnice.
„To přehlušilo úplně všechno“
Eliška Misáková zemřela 14. srpna 1948. Olympijské hry, na které se tak dlouho připravovala, se pro ni staly poslední cestou.
Chvíle, která měla patřit oslavám největšího úspěchu československé ženské gymnastiky, se proměnila ve smutek.
Kovářová ani po více než sedmdesáti letech nepotřebovala dlouhé vysvětlování.
„To přehlušilo úplně všechno,“ vzpomínala.
Při vyhlašování výsledků stoupala československá vlajka vzhůru s černým lemem na znamení smutku. Mezinárodní olympijský výbor udělil Elišce Misákové čestnou zlatou medaili in memoriam. Na stupních vítězů přitom stála také její sestra Miloslava. Zlatá medaile, po které všechny toužily, měla najednou úplně jinou váhu.
Domů se vracely s urnou
Kvůli infekční povaze nemoci nemohlo být Eliščino tělo jednoduše převezeno do Československa. V Británii bylo zpopelněno.
A tak se československé olympijské vítězky vydaly na cestu domů se zlatými medailemi – a s urnou své kamarádky.
Je těžké najít obraz, který by lépe vystihoval londýnský triumf československých gymnastek. Na jedné straně největší sportovní úspěch, jakého mohly dosáhnout. Na druhé urna dívky, která měla ještě několik dní předtím stát na stupních vítězů společně s nimi.
Pro Marii Kovářovou tím navíc skončila prakticky celá velká mezinárodní kariéra. Londýn 1948 zůstal její jedinou olympiádou a jediným velkým mezinárodním vystoupením.
Nikdo tehdy nemohl vědět, že se poměry doma během několika let změní natolik, že olympijské vítězky začnou být kvůli své příslušnosti k Sokolu spíš nepohodlnou připomínkou minulosti.
Olympijské vítězky, na které se mělo zapomenout
Komunistický převrat přišel už v únoru 1948, několik měsíců před olympiádou. Následná likvidace samostatného Sokola zasáhla i ženy, které Československu přivezly z Londýna zlato. „Bylo to kruté, ale nedalo se nic dělat,“ vzpomínala po letech Kovářová.
Ještě výmluvnější byla její vzpomínka na to, jak rychle se ze slavných olympioniček staly osoby, s nimiž nebylo radno se příliš chlubit. „Vzhledem k tomu, že jsme byly Sokolky, tak se každý bál nás pozvat.“
Marie Kovářová postupně vrcholového sportu zanechala. Pracovala v brněnském Stavoprojektu, provdala se za Svetozára Ďuroviče a založila rodinu. Gymnastika, která ji přivedla až na olympijský vrchol, ustoupila do pozadí. Sportu se však nevzdala. Ještě po osmdesátce lyžovala v Alpách a hrála tenis. A zlatá olympijská medaile z Londýna jí zůstala.
Poslední z devíti
Jak ubíhala desetiletí, Marie Ďurovičová-Kovářová zůstávala postupně poslední ženou, která mohla o nejsmutnějším československém olympijském zlatu vyprávět z vlastní zkušenosti. „Všechno to uteklo. Už to ani není pravda, jak je to dlouho,“ říkala ve vysokém věku. Zemřela 4. ledna 2023 ve věku 95 let.
Byla poslední z devíti mladých žen, které v létě 1948 odletěly do Londýna s vidinou olympijského úspěchu.
Zdroje:
