Článek
Na jaře 1966 vystoupila Nataša Cimbálová v Bagdádu s osmiměsíční dcerou v náručí. Čekal tam na ni manžel Yousif, irácký inženýr, kterého poznala během jeho studií v Československu. Měla za sebou dlouhé čekání na povolení ke sňatku a odloučení poté, co se Yousif vrátil domů. Teď konečně měli začít společný život. Hned druhý den ale manžel odjel. Práci sehnal až v Kirkúku, více než 250 kilometrů od Bagdádu, a nastoupit musel okamžitě. Mladá Češka tak zůstala s dítětem u jeho irácké rodiny, v zemi, kde nikoho pořádně neznala a místním téměř nerozuměla. Netušila, že právě tady stráví dalších dvaapadesát let.
Iráčana si nesměla vzít bez povolení
Nataša se narodila v roce 1940 v Českém ráji a vyrůstala v hudebnické rodině. Od dětství hrála na klavír, profesní život ji ale nejprve zavedl jinam. Vystudovala papírenský průmysl a po škole dostala umístěnku do Pražských papíren. V Praze ji kamarádka seznámila s Yousifem Al-Radim, který přijel z Iráku studovat strojírenství na ČVUT. Zamilovali se a rozhodli se vzít.
Jenže v Československu počátku šedesátých let nestačilo, že svatbu chtěli oni dva. Nataša potřebovala souhlas úřadů. O povolení požádala ministerstvo vnitra a čekala celý rok. Odpověď nakonec zněla ne. Teprve po odvolání stát sňatek povolil. Ani její rodiče nebyli z představy, že si dcera vezme Iráčana, nadšení. Nataša se ale rozhodla.
Yousif se v roce 1965 vrátil do Iráku a ona ho na jaře následujícího roku následovala s jejich malou dcerou. Československo opouštěla na vystěhovalecký pas a přicházela tím o část občanských práv i nárok na penzi. V Bagdádu ji čekal úplně jiný svět.
Arabsky se sice před cestou učila, jenže spisovná arabština jí mezi lidmi příliš nepomáhala. Místní dialekt zněl jinak. K tomu se přidalo vedro, prach a život v prostředí, kde měly ženy jiné postavení, než na jaké byla zvyklá.
Manželova muslimská rodina ji naopak přijala lépe, než čekala. Nikdo ji nenutil přestoupit k islámu a Nataša zůstala křesťankou.
Místo domácnosti klavír
Nataša se nechtěla spokojit s tím, že bude jen doma. Hudba, kterou od dětství milovala, jí nakonec otevřela dveře do světa, v němž už nebyla cizinkou odkázanou na manžela a jeho příbuzné. Pořídila si klavír, začala znovu intenzivně cvičit a postupně se prosadila jako učitelka a klavíristka. Působila na hudebních školách i Bagdádské univerzitě, spolupracovala s baletem a později hrála v Iráckém státním symfonickém orchestru. Svým studentům i publiku představovala také českou hudbu. S Yousifem mezitím vychovávali dvě dcery. Jedna později vystudovala architekturu, druhá anglickou literaturu. Z původně cizího města se stal domov. Jenže Irák se měnil.
Když Nataša v roce 1979 dostala na výběr mezi iráckým občanstvím a odchodem ze země, zvolila občanství. V Iráku už měla manžela, děti, práci i život, který si tam více než deset let budovala. Téhož roku se k moci dostal Saddám Husajn a země vstoupila do období, které Natašina rodina prožívala přímo zevnitř. Přišla osmiletá válka s Íránem, později invaze do Kuvajtu, válka v Perském zálivu a dlouhé roky mezinárodních sankcí. Nataša zůstávala. Neodešla ani po americké invazi v roce 2003 a pádu Saddámova režimu. Stejně jako řada Iráčanů doufala, že nejhorší období skončilo. Jenže právě tehdy začala část jejího života, během níž se obyčejná cesta z domu mohla změnit v hazard.
Kulka skončila pod její postelí
Bagdád zachvátily atentáty, únosy a sektářské násilí. Cizinka byla snadno rozpoznatelná a Nataša postupně omezovala pohyb po městě na minimum. Jednou si všimla lidí, kteří kradli elektrické kabely. Pachatelé se zřejmě báli, že je poznala. Najednou se se neznámí lidé začali vyptávat sousedů na českou klavíristku. Podle informací, které rodina dostala, ji chtěli unést. Soused je stačil varovat. Od té doby přestala Nataša sama vycházet. Během horkých nocí bylo v Bagdádu běžné spát na střechách. Svou postel tam měla i Nataša. Jednou ji ze spánku vzbudila střelba. Ráno pod postelí našla kulku.
Pět let nechodila nakupovat ani na běžné pochůzky. Ty obstarával manžel. Ven se dostávala prakticky jen kvůli práci a i tam jezdila taxíkem společně s kolegy. Hudby se ale nevzdala.
Nebezpečí přitom proniklo i do školy. Budovu, kde se vyučovala hudba a balet, během válečných let dvakrát vypálili. Lupiči ničili zařízení i hudební nástroje. Rodiče vozili děti na vyučování a zase je vyzvedávali, protože nechtěli riskovat, že se jim cestou něco stane.
Natašin osud přitom nebyl na začátku nijak ojedinělý. Do Československa přijížděli v 50. a 60. letech zahraniční studenti a někteří si odsud odváželi české manželky. Podle Natašina odhadu se do Iráku podobně jako ona přestěhovaly přibližně tři stovky Češek.
Postupně ale odcházely. Některé se vrátily kvůli nevydařenému manželství, jiné kvůli ekonomické situaci nebo rostoucímu napětí v zemi. Další nechtěly přijmout irácké občanství. Z původní početné skupiny zůstala v Bagdádu už jen ona a jedna Slovenka.
Natašu držela v Iráku rodina i hudba. Přes všechny války, sankce a strach už dávno nešlo o zemi jejího manžela. Byl to také její domov.
Ještě v roce 2017, více než půl století po svém příjezdu, hrála na recepci českého velvyslanectví v Bagdádu Dvořáka a Fibicha. O rok později se ale s Yousifem rozhodli odejít.
Po 52 letech se vrátila
Rozhodl věk, zdravotní problémy i nekončící obavy, že se mohou stát terčem dalšího útoku nebo únosu. V roce 2018 tak Nataša po dvaapadesáti letech Irák definitivně opustila.
Tentokrát neodjížděla sama. Muž, za kterým kdysi jako mladá žena cestovala s osmiměsíčním dítětem do Bagdádu, se vydal s ní opačným směrem. Společně se usadili v Železném Brodě. Nedaleko žije jejich starší dcera, mladší našla domov ve Švédsku.
Nataša mezitím získala zpět český pas a za svou dlouholetou práci obdržela ocenění v Iráku i v Česku. Ministerstvo zahraničních věcí jí v roce 2010 udělilo cenu Gratias Agit za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí.
Zdroje:
