Článek
Ve čtvrtek 13. února 2014 nastoupila čtyřiašedesátiletá Danuše na Palackého náměstí do pražské tramvaje číslo 17. Jela do Modřan za svou nemocnou matkou, kterou pravidelně navštěvovala. Obyčejná cesta přes Prahu se však stala její poslední.
Ve stejném voze seděl také muž, kterého nikdy předtím neviděla. Třiašedesátiletý Jan Holman pobýval několik dní v Praze, měl zdravotní i finanční problémy a potřeboval peníze, aby se dostal domů do Posázaví. V tašce měl pistoli s tlumičem. Později tvrdil, že zbraň zdědil po otci a tlumič si vyrobil kvůli případnému pytlačení bažantů.
Jak tramvaj mířila z centra na jih Prahy, postupně se vyprazdňovala. Holman si podle své pozdější výpovědi vyhlédl právě Danuši. Ne proto, že by ji znal nebo proti ní něco měl. Byla jednoduše ve špatnou chvíli na špatném místě.
Když za Nádražím Braník ostatní cestující vystoupili a ve druhém voze zůstali sami, rozhodl se jednat.
Přistoupil k ženě zezadu, vytáhl pistoli opatřenou tlumičem a z bezprostřední blízkosti vystřelil. Potom jí vzal kabelku a na zastávce Černý kůň vystoupil. Nikdo za ním neběžel, nikdo nezavolal policii. Ostatní cestující totiž vůbec netušili, že se v tramvaji právě vraždilo.
Tramvaj jela dál
Smrtelně zraněná žena zůstala sedět na svém místě a tramvaj pokračovala do Modřan. Dojela až na konečnou Levského, kde se souprava obrátila a vyrazila zpátky směrem do centra.
Danuše tak projela konečnou a část trasy absolvovala podruhé. Teprve později si cestující všimli ženy, která nereagovala a krvácela z hlavy. Přivolaní záchranáři už jí nedokázali pomoci.
Zpočátku přitom nebylo jasné ani to, že se stala obětí vraždy. Teprve pitva potvrdila střelné poranění a kriminalisté začali skládat dohromady poslední hodiny jejího života.
Byl to případ, který jim příliš nepomáhal. Chyběl očitý svědek, nikdo neslyšel výstřel a mezi obětí a vrahem neexistovalo žádné spojení, které by mohli vyšetřovatelé sledovat. Danuše neměla známé nepřátele a nic nenasvědčovalo tomu, že by ji někdo cíleně pronásledoval.
Policisté proto začali rekonstruovat její poslední cestu téměř zastávku po zastávce. Zkoumali kamerové záznamy, hledali spolucestující a prohledávali okolí tramvajové trati. Jeden ze svědků si vzpomněl, že na zastávce Belárie byla žena ještě naživu. Vyšetřovatelé tak dokázali čas a místo činu výrazně zúžit.
Za život získal 1700 korun
Holman mezitím odjel z Prahy. Z kabelky zavražděné ženy získal přibližně 1700 korun v hotovosti, celkovou hodnotu odcizených věcí později obžaloba vyčíslila na 6545 korun. Část peněz použil na ubytování, kabelky se zbavil v křoví ve Strašnicích a vrátil se ke svému běžnému životu.
Když později stanul před soudem, jeho vysvětlení motivu působilo až absurdně. Potřeboval se dostat domů a nechtěl žádat o peníze příbuzné.
„Potřeboval jsem peníze na cestu do Posázaví a nechtěl se doprošovat u příbuzných,“ vysvětloval.
Kvůli několika stokorunám na cestu a vidině peněz v kabelce tak zemřela žena, kterou do onoho dopoledne vůbec neznal.
Kriminalisté mezitím pokračovali v pátrání. Zveřejňovali fotografie oběti, obraceli se na veřejnost a prověřovali další a další poznatky. Protože v Praze v té době došlo také k vraždám taxikářů, zabývali se dokonce možností, že by případy mohly mít společného pachatele. Uplynul rok a potom druhý. Vražda v tramvaji číslo 17 zůstávala bez odpovědi. Policie později otevřeně přiznala, že žádná ze získaných informací vyšetřovatele na stopu pachatele nepřivedla. Holman měl všechny důvody věřit, že mu vražda prošla.
Jedna věta změnila všechno
V květnu 2016 se případ znovu dostal před televizní kamery. Policisté při vystoupení před novináři naznačili, že se vyšetřování posunulo a kriminalisté jsou pachateli na stopě. Prohlášení mělo pachatele znervóznit. Byla to sázka naslepo. A vyšla. Jan Holman sledoval televizní zprávy a nabyl přesvědčení, že policie skutečně ví, kdo vraždil. Dva roky žil s vědomím, že po něm kriminalisté marně pátrají. Teď se začal bát, že si pro něj každou chvíli přijdou.
Den po odvysílání zprávy, 24. května 2016, vstoupil na policejní služebnu ve Strašnicích. Oznámil, že se přišel přiznat k vraždě ženy v tramvaji číslo 17.
Policisté mu podle pozdějších vzpomínek zpočátku příliš nevěřili. K nevyřešeným a medializovaným vraždám se čas od času hlásí lidé, kteří s nimi nemají nic společného. Jenže Holman měl něco, čím se od podobných samozvaných pachatelů zásadně lišil.
Přinesl s sebou pistoli. Zbraň položil před policisty a začal vyprávět. Znal podrobnosti, které veřejnost neznala, a jeho výpověď odpovídala tomu, co kriminalisté během více než dvouletého vyšetřování zjistili. Následné prověřování jeho verzi potvrdilo. Muž, kterého policie dva roky nedokázala najít, tak nakonec přišel sám.
Vraždu prý zapíjel
Před Městským soudem v Praze stanul Holman v listopadu 2016. Tvrdil, že svého činu litoval a výčitky svědomí se snažil potlačovat alkoholem. Soud se zabýval jeho zdravotním stavem, finančními problémy i okolnostmi, které vraždě předcházely.
Proti němu však mluvil způsob, jakým čin provedl. Nebyla to náhlá potyčka ani tragédie vzniklá během několika vteřin. Holman měl zbraň s tlumičem, počkal, až ostatní cestující vystoupí, a na ženu zaútočil zezadu. Potom jí vzal kabelku a odešel.
Soud jej poslal na 17 let do vězení a zároveň mu uložil ústavní protialkoholní léčbu. Státní zástupkyně původně požadovala trest mezi dvaceti a třiadvaceti lety. Ani jedna strana se nakonec proti rozsudku neodvolala, a trest se tak stal pravomocným.
Zdroje:
