Článek
Když Josef Dvořák v roce 1972 přišel do Semaforu, byla to pro něj životní příležitost. Z libereckého Kladivadla si přinesl pověst výrazného komika a v Praze rychle ukázal, že umí publikum strhnout. Jiří Suchý jeho talent rozpoznal a Dvořák se postupně zařadil mezi nejpopulárnější tváře divadla.
„Byl prostě dobrej. Byli jsme kamarádi,“ vzpomínal na jejich začátky Suchý.
Idyla ale nevydržela. Dvořákova popularita rostla, vytvořil si vlastní tvůrčí skupinu a představy obou mužů o směřování divadla se začaly rozcházet. Z někdejších přátel se postupně stali konkurenti.
A právě v té době mezi ně vstoupila Státní bezpečnost.
Pro StB byl „Komik“
Josefa Dvořáka vedla StB jako důvěrníka s krycím jménem Komik. Jiří Suchý dostal ve spisech rovněž příznačné označení – Egoista.
Když se v roce 2007 dostali novináři k archivním dokumentům, zjistili, že Dvořákovy kontakty s tajnou policií nebyly ojedinělé. Podle dochovaných záznamů se s jejími příslušníky v letech 1979 až 1981 setkal jedenáctkrát.
Jedna z prvních podrobně zaznamenaných schůzek se uskutečnila 23. března 1979. Dvořák měl hovořit o poměrech v Semaforu a především o Suchém.
„Hry, které píše, jsou určeny pouze pro jeho uplatnění, a pokud má někdo talentovanější větší úspěch než on, musí divadlo opustit,“ stojí v policejním záznamu.
Dvořák měl také sdělit, že mu Suchý řekl, že „pro oba není v divadle místo“. Zatímco on chtěl podle zápisu publikum především bavit, Suchého hry měly obsahovat „narážky a invektivy proti socialistické linii“.
Pro StB, která se o Suchého dlouhodobě zajímala kvůli jeho postojům k režimu, byly podobné informace cenné.
„Suchý je milionářem“
Nezůstalo přitom jen u politiky a divadla. Ve spise se objevily také překvapivě podrobné údaje o Suchého penězích.
Dvořák měl tvrdit, že Suchý dostává z autorských práv ke Kytici kolem 750 tisíc korun, k tomu měsíční plat přibližně čtyři tisíce a sedm set korun za zájezdové vystoupení.
Příslušník StB si za informace poznamenal stručný závěr:„Suchý je milionářem.“
Z dnešního pohledu mohou podobné údaje vypadat jako zákulisní drby. StB je však nesbírala pro pobavení. Suchého považovala za politicky problematického člověka a informace z jeho okolí končily ve svazku, který na něj vedla.
Ve spise skončila i Věra Chytilová
Dvořákovy rozhovory s příslušníky se podle archivních zápisů netýkaly pouze Semaforu.
V záznamu z 30. srpna 1979 se objevuje režisérka Věra Chytilová a její manžel, kameraman Jaroslav Kučera. Dvořák měl hovořit o jejich manželských problémech a Kučerových vztazích s jinými ženami.
Proč StB zajímalo právě jejich soukromí, není z dostupných dokumentů jasné. Zápis ale ukazuje, že informace připisované „Komikovi“ sahaly i mimo prostředí Semaforu.
Ještě konkrétnější událost zaznamenala StB 2. dubna 1980. Dvořák měl příslušníkům předat výtisk časopisu Spektrum, který se objevil v divadle. Tajná policie jej považovala za protirežimní tiskovinu vychvalující kapitalistický způsob života.
Právě tento detail posouvá celý příběh dál než k pouhému nezávaznému povídání v restauraci.
Suchý měl fotografovat hosty
Snad nejbizarnější tvrzení se ve spise objevilo v červenci 1981.
Dvořák měl StB sdělit, že Suchý pořádá doma a na svém rekreačním objektu večírky, kam zve mimo jiné pracovníky stranického aparátu. Hosty měl údajně tajně fotografovat v kompromitujících situacích a snímky uchovávat jako pojistku pro případ, že by úřady zasáhly proti jeho umělecké činnosti. Když se o této verzi po letech dozvěděl Suchý, nevěřil vlastním očím. „To snad není možné, to tedy čumím,“ reagoval na jedno z tvrzení ve spise.
Večírky podle něj skutečně pořádal, ovšem mezi hosty bývali především přátelé a také lidé z disentu. Sám byl navíc známým abstinentem.
Právě podobné pasáže později používal Dvořák jako argument, že záznamy StB nelze automaticky považovat za přesný přepis jeho slov.
„Nic jsem jim nepodepsal“
Když kauza v roce 2007 vypukla, Dvořák vědomou spolupráci kategoricky odmítl.
„Tohle nařčení mohu kategoricky vyvrátit,“ prohlásil. Připustil kontakty s StB, trval ale na tom, že se vědomým spolupracovníkem nikdy nestal a především nepodepsal žádný závazek.
To je při hodnocení případu podstatné. Dvořák nebyl veden jako agent, ale jako důvěrník. Dochované záznamy sepisovali příslušníci StB a pod jednotlivými hlášeními není jeho podpis. Nelze tedy s jistotou tvrdit, že každá věta ve spise přesně odpovídá tomu, co řekl.
Na druhou stranu zůstává jedenáct zaznamenaných schůzek během necelých tří let, množství podrobných informací o lidech z jeho okolí a záznam o předání časopisu Spektrum.
„Kéž bych se to nedověděl“
Jiří Suchý se po roce 1989 do archivů StB dívat nechtěl. Obával se, že zjistí nepříjemné věci o lidech, které znal. Dvořákův spis mu nakonec ukázali až novináři.
Ani poté z bývalého kolegy neudělal svého úhlavního nepřítele.
Na otázku, co by Dvořákovi po přečtení dokumentů řekl, odpověděl překvapivě prostě:
„Tak co? Jak se pořád máš?“
A nelitoval ani toho, že jej kdysi do Semaforu přijal. „Na začátku spolupráce jsme zažili spoustu legrace a já rád vzpomínám na to hezké,“ řekl.
Příběh Josefa Dvořáka a StB proto nemá úplně jednoduchý rozsudek. Herec vědomou spolupráci odmítal a žádný podepsaný závazek zveřejněn nebyl. V archivech však zůstaly záznamy o jedenácti schůzkách, informace o Suchém, jeho penězích a soukromí dalších známých osobností.
Zdroje:
