Článek
Večer 21. srpna 1969 byla Praha plná lidí, kouře a nervozity. Od okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy uplynul právě rok a proti demonstrantům tentokrát nestáli sovětští vojáci. Do ulic vyrazily československé bezpečnostní složky, armáda a Lidové milice. Na Vinohradech rostly barikády, létaly dlažební kostky a ozývaly se výbuchy slzných granátů. A pak také ostrá střelba.
Uprostřed toho všeho se ocitl čtrnáctiletý Bohumil Siřínek. Kluk z Mladotic u Písku, který neměl s demonstracemi prakticky nic společného.
Do Prahy přijel se svým osmnáctiletým kamarádem Stanislavem Vaňačem. Vraceli se z trampského putování po Moravě a Slovensku a přes hlavní město měli pokračovat domů do jižních Čech. Bohumilovi došly peníze, a tak se chtěl ještě zastavit u své pražské tety a něco si půjčit. Místo domů se ale dostal do nemocnice.
Kluk u stánku s buřty
Krátce po deváté večer se Bohumil se svým kamarádem na chvíli rozdělil. Došel až ke křižovatce poblíž Tylova náměstí a zastavil se u stánku s květinami a opékanými buřty. Naproti stáli příslušníci Lidových milicí se samopaly nabitými ostrými náboji.
Pak se ozvala dávka. Bohumil se zhroutil na dlažbu. Kulka mu prošla břichem a zasáhla játra, žaludek, střeva i levou ledvinu. Sanitka jej odvezla do nedaleké nemocnice, kde byl už ve 21.15 na operačním sále. Lékaři se jej pokusili zachránit. Marně.
Tři dny bojoval o život. V neděli 24. srpna 1969 zemřel na hnisavý zánět pobřišnice. Bylo mu čtrnáct let. Ještě před smrtí stihl otci říct, co se podle něj stalo. „Pamatuji si, že mi Bohumil říkal, že milice pojednou začala střílet, on že se sehnul a více již nevstal,“ vypověděl později jeho otec.
Stejně mluvili i další svědci. Miroslava Válová, která stála u Bohumila ve chvíli střelby, po letech popsala, že přes ulici stáli ozbrojení milicionáři a po dávce ze samopalu chlapec vedle ní okamžitě padl. Podle její výpovědi na místě žádní jiní ozbrojení lidé nebyli.
Podezření později směřovalo k příslušníkům Lidových milicí z národního podniku Okula Nýrsko. Konkrétní střelec však nikdy vypátrán nebyl.
„Chodil jsem se dívat na prostřelenou košili“
Bohumilův mladší bratr Roman měl tehdy devět let. Smysl toho, co se stalo, jako dítě úplně nechápal. Obraz mrtvého bratra ale rodinu neopustil.
„Když zabili Bohouše, bylo mi devět let. Neměl jsem z toho moc rozum. Nechápal jsem to. Ale vrací se mi vzpomínky ještě teď po těch letech, po půl století. Pořád jsem z toho špatný,“ vzpomínal později.
Jedna vzpomínka je obzvlášť krutá. Rodině úřady vrátily Bohumilovo oblečení. Modré džíny a košili. Byly vyprané.
„Chodil jsem se na tu jeho prostřelenou košili, na ty dvě díry po střele, dívat,“ popsal Roman.
Rodina se nedočkala ani spravedlnosti. Vyšetřování se krátce po událostech stočilo k tvrzení, že mohli střílet sami demonstranti. Přestože nalezené nábojnice i projektily odpovídaly zbraním používaným bezpečnostními složkami, pachatel zůstal „neznámý“ a trestní řízení bylo už na podzim 1969 přerušeno. Nikdo nebyl potrestán. A režim se Siřínkovým do života připomněl znovu.
Když nevstoupíš do strany, tvůj syn nikam nepůjde
Roman dospěl, vyučil se elektrikářem a začal pracovat v Písku. Jenže nad rodinou jako by stále visela minulost. Podle jeho vzpomínek na něj v zaměstnání tlačili, aby vstoupil do KSČ. Odmítal.
Když se mu s manželkou Vlaďkou narodil syn Honzík, tlak podle něj přitvrdil. Ředitel podniku mu měl dát jasně najevo, že pokud do strany nevstoupí, postará se o to, aby jeho dítě v budoucnu „nikam nedostalo“. Pro Romana to byla poslední kapka.
„Vracel jsem se tehdy domů a manželce řekl, že musíme odejít, že tady nemáme žádnou budoucnost, byť jsme nic neudělali… jen mi bolševici zastřelili bratra.“
V roce 1984 emigrovali. Ani útěk ale nepřinesl okamžitou svobodu. Jejich malý syn zůstal v Československu. Komunistické úřady ho podle Romanových slov devatenáct měsíců nepustily za rodiči.
„První Vánoce v emigraci jsme se málem oběsili, jak nám Honzík chyběl. Byla to absolutní bezmoc. Bráchu mi zabili, syna mi drželi za železnou oponou jako rukojmí…“
Rodina nakonec žila přibližně patnáct let ve Spojených státech. Až po pádu režimu se vrátila.
Další smrt přišla z nebe
Jako by jedna rodinná tragédie nestačila, zasáhla Siřínkovy o devatenáct let později další.
Romanův bratranec Milutin Velimirovič, rodák z Písku, emigroval do Spojených států a stal se pilotem společnosti Pan Am. Právě jeho návštěva Československa v 70. letech měla být podle Romana jedním z důvodů, proč se o něj začala zajímat Státní bezpečnost. Tehdy mu bylo pouhých patnáct.
V prosinci 1988 byl Velimirovič členem posádky letu Pan Am 103. Boeing 747 mířící z Londýna do New Yorku explodoval nad skotským Lockerbie. Bombový útok nepřežil nikdo z 259 lidí na palubě, dalších jedenáct zahynulo na zemi.
Roman tak během devatenácti let přišel násilnou smrtí o bratra i bratrance.
Jména místo peněz
Po listopadu 1989 bylo vyšetřování Bohumilovy smrti znovu otevřeno. Ani tentokrát však nevedlo ke konkrétnímu pachateli. Svědectví ukazovala na Lidové milice a pravděpodobně na jednotku z Okuly Nýrsko, její někdejší příslušníci si však při výsleších po letech na rozhodující okolnosti nevzpomínali. Roman Siřínek přitom netoužil především po odškodnění.
„Dvě stě tisíc za život? Špatně. Já ty peníze nechci, já chci, aby je dali těm, kteří najdou vrahy nevinných lidí,“ řekl, když se po letech diskutovalo o finančním odškodnění pozůstalých. Dodnes pro něj zůstává nejhorší právě anonymita člověka, který onoho srpnového večera zmáčkl spoušť.
„Pořád si říkám, jak je možné, že Čech zastřelí Čecha, aniž by mu jakkoliv ubližoval. Jak někdo může střílet do davu, do dětí.“
Bohumil Siřínek žádný režim svrhnout nešel. Bylo mu čtrnáct, vracel se z vandru a potřeboval si od tety půjčit peníze na cestu domů. Domů už se nikdy nevrátil.
Jeho smrt se stala jedním ze symbolů srpna 1969 – okamžiku, kdy proti lidem protestujícím rok po okupaci nestála cizí vojska, ale vlastní ozbrojené složky. Jen v Praze a Brně se tehdy střílelo na řadě míst a oběťmi bývali často lidé, kteří se střetů vůbec neúčastnili.
A zatímco režim posílal demonstranty do vězení i za nadávky či trikoloru na klopě, lidé, kteří použili ostré zbraně, trestu unikli.
Zdroje:
