Článek
Narodil se roku 1934 v Kežmarku do židovské rodiny a kvůli svému původu neměl jednoduché dětství. Zvlášť poté, co začaly platit Norimberské zákony a nad rodinou visela hrozba koncentračního tábora. Skrývali se v německé vesnici Eisdorf, nechali je u sebe nezištně němečtí sedláci. Pak se k Herzovým dostala zpráva, že už se nemají čeho obávat, a tak se vrátili domů, do Kežmarku. Tam je okamžitě zatkli Hlinkovi gardisté a následoval transport do koncentračního tábora Ravensbrück, kde ji později rozdělili. Malý Juraj skončil v Sachsenhausenu. Přežil jen shodou náhod, když ho vedli do „sprch“, nefungoval plyn.
Herz může, ten už všechno prožil
Po válce se rodina zázračně znovu setkala. Matku osvobodili Britové, otce Američané a jeho Rudá armáda. Když se vrátili z Hlinkových gardistů byli partyzáni a vesnice Eisendof už neexistovala.
Prožitky z koncentračního tábora pro něj znamenaly jakýsi předěl, který přehlušil všechny jeho vzpomínky z dětství. On sám říkal, že pak už nebyl dítě. „V Kežmarku bylo jediné kino a mě do něj pouštěli klidně na mládeži nepřístupné filmy. Jako jediného. Před vchodem stál policista a když se ho ostatní děti ptaly, jak to, že ho pustí a je ne, on řekl: „Herz může, ten už všechno prožil.“ Rozčarování z poválečného vývoje na Slovensku a obdiv některých Slováků k Tisovu režimu u něho vyvolal jistou averzi k jeho rodišti.
Cesta k filmu a nová vlna
Studoval fotografii a později režii na DAMU. Na Barrandově začínal jako asistent, mimo jiné u Jána Kadára. Do širšího povědomí vstoupil filmem Transport z ráje podle Arnošta Lustiga – návratem do prostředí, které sám zažil. První nabídku na samostatnou režii dostal v polovině 60. let od Jaromila Jireše, který ho přizval k natáčení povídkového filmu Perličky na dně podle povídek pro film nově objeveného Bohumila Hrabala.
Spalovač mrtvol
Vrchol přišel v roce 1969. Spalovač mrtvol vznikl podle románu Ladislava Fukse a Herz jej přetvořil ve strhující hororovou grotesku o konformismu. Příběh muže, který se ve jménu „vyššího dobra“ zbavuje vlastní rodiny, získal po srpnu 1968 děsivou aktuálnost.
Film byl brzy zakázán a uložen do trezoru. Právě zákaz z něj však učinil legendu. V zahraničí sbíral ocenění, doma se stal symbolem umělecké odvahy. Herz později říkal, že je to jeden z mála filmů, které natočil přesně podle svých představ. S Fuksem připravili další dva scénáře podle knih, Příběh kriminálního rady, pro který plánoval obsadit do rolí otce a syna opět Rudolfa Hrušínského a jeho syna Jana. Další scénář byl založen na novele Myši Natálie Mooshabrové. Komunisti ale další spolupráci Herze se spisovatelem zakázali.
Normalizace: kličkování mezi zákazy
Sedmdesátá léta byla obdobím kompromisů. Natočil oceňované Petrolejové lampy, psychologickou hru Morgiana i první československý filmový horor Upír z Feratu. Do jeho tvorby zasahovala pravidelně cenzura, škrtaly se erotické i hororové scény, projekty mizely v trezorech. Herz věděl, že riskuje, ale přesto na svých projektech, vymykajících se komunistickém normálu pracoval dál. Aby přežil, točil i pohádky jako byla Panna a netvor, ale i ty oblékl do temnějšího, téměř hororového hávu.
Zastihla mě noc
Narazil na scénář Jaromíry Kolárové, se kterou měl zakázáno spolupracovat. Zaujalo ho jedno slovo – Ravensbrück. Tam byl nacistický koncentrační tábor, ve kterém byl on sám v dětském věku internován, proto začal vyvíjet snahu o natočení filmu právě o tomto tématu. Musel přesvědčit ředitele Barrandova a režiséry, kteří již byli pro film vybráni – Jireše a Balíka. Scénář popisoval osud komunistky Jožky Jabůrkové, ale on sám scénář přepsal tak, že spíše než osud Jabůrkové připomínal osud Mileny Jesenské a podle tohoto scénáře film Zastihla mě noc také natočil. Snímek si dobyl značný úspěch dokonce i na Západě. Také z něho o deset let později okopíroval Steven Spielberg scénu do svého Schindlerova seznamu s ženami jdoucími do sprch a obávajícími se, že se jedná o plynovou komoru.
Emigrace a návrat
V této době se již začal připravovat na emigraci do západního Německa. Musel ještě natočit koprodukční pohádku Galoše šťastia. Při natáčení se seznámil se svou druhou ženou Terezou Pokornou, která mu řekla, že s ním půjde kamkoli. V roce 1987 odešel do Německa, kde natáčel především pro televizi, mimo jiné epizody seriálu Maigret. Po roce 1989 se vrátil a navázal na svou původní tvorbu. K válečné tematice se znovu vrátil ve snímku Habermannův mlýn. Opět v něm otevřel bolestivé otázky viny a kolektivní odpovědnosti. Trauma války jej nikdy neopustilo – jen měnilo podobu.
Historky z lágru
Herz měl svérázný smysl pro humor a ve filmech chodil s oblibou za únosnou hranu. Mohl si to dovolit. Dítě z židovské rodiny se zkušeností z koncentračního lágru, pokřtěný muž a nakonec ateista.
„Juraj měl opravdu zvláštní způsob humoru, ne každý to snesl,“ potvrzuje bývalá žena Tereza Pokorná, která po jeho boku strávila dvaadvacet let. I když se jejich cesty rozdělily, zůstali přáteli. A dodává, že jediný projekt, který Herz nestihl dokončit, byl Silent Step Dance.
„Byl to jeho dlouholetý sen, dětské vzpomínky na lágr,“ říká Pokorná. „Vzpomínám, jak si v Izraeli na toto téma vyprávěli s několika vrstevníky historky a řvali smíchy. My partnerky tam seděly úplně v rozpacích, ale pro ně to byla obrana proti tomu, co zažili.“
Poslední roky života o něj pečovala jeho partnerka herečka Martina Hudečková. Zemřel 8. dubna 2018 v Praze ve věku 83 let. Je pochován na Novém židovském hřbitově na Olšanech – symbolicky, jako by se jeho životní kruh uzavřel.
Juraj Herz přežil koncentrák, cenzuru i emigraci. Nikdy však neutekl vlastní zkušenosti s hrůzou. Přetavil ji v umění, které dodnes mrazí. A právě v tom spočívá jeho velikost: dokázal dát temnotě tvar – a přinutil nás se do ní podívat.
