Článek
Večer 19. ledna 2006 měl být obyčejným koncem jedné vojenské mise. Na letišti v Košicích čekaly desítky rodin. Manželky, rodiče, děti. Po půl roce služby v Kosovu se vraceli domů jejich blízcí – vojáci slovenského kontingentu KFOR. Místo radostného shledání však přišla zpráva, která Slovensko ochromila. Vojenský letoun Antonov An-24 se zřítil jen několik minut před plánovaným přistáním. Na palubě bylo 43 lidí. Přežil jediný.
Konečně domů
Bylo krátce po sedmé hodině večer. Dva slovenské vojenské speciály odstartovaly z Prištiny směrem ke Košicím. Bylo typické lednové počasí, posádka komunikovala s řídící věží. Nic nenasvědčovalo tomu, že se schyluje k největší letecké katastrofě v dějinách samostatné Slovenské republiky. Letoun blížil k cíli. Vojáci na palubě už byli myšlenkami doma.
„Před nehodou panovala na palubě letadla dobrá nálada a nedělo se nic zvláštního. Všichni jsme se těšili domů na své rodiny,“ vzpomínal později jediný přeživší, nadporučík Martin Farkaš. Krátce před přistáním se letoun dostal mimo správnou přibližovací trasu. Místo bezpečného koridoru vedoucího údolím se ocitl nad kopcovitým terénem pohoří Zemplínských vrchů. Ve tmě nebylo nebezpečí vidět. V 19:38 narazil Antonov do zalesněného svahu vrchu Borsó nedaleko maďarské obce Hejce.
Jediný přeživší
Náraz byl ničivý. Kov se roztrhl, trup se rozpadl mezi stromy a les zachvátil oheň. Když záchranáři dorazili na místo, panoval třeskutý mráz. Trosky byly rozeseté po strmém svahu a přístup k nim komplikovala tma i hustý les. Naděje na nalezení přeživších rychle mizela. Pak ale přišel zázrak. Mezi troskami našli těžce zraněného Martina Farkaše. Seděl v zadní části letadla a byl připoutaný. Jak přesně dokázal přežít náraz, který zabil všechny ostatní, nedokáže dodnes nikdo uspokojivě vysvětlit. „Ze samotné havárie si pamatuji velmi málo. Vím, že jsem potom volal manželce,“ uvedl několik dní po tragédii.
Vzpomínky se mu vracely jen po částech. Lékaři bojovali nejen s jeho zraněními, ale i s následky otoku mozku. Některé události z osudného večera mu zůstaly navždy zahalené mlhou.
Přesto se dokázal vrátit do služby. Jednu věc však věděl jistě. „Do žádné zahraniční mise se ale už nepřihlásím.“
Lidské pochybení?
Slovensko se následující den ponořilo do smutku. Černé vlajky, pietní akty a mimořádné televizní vysílání připomínaly rozsah tragédie. Zahynulo 41 vojáků a jeden civilní zaměstnanec ministerstva obrany. Mezi mrtvými byla i celá osmičlenná posádka. Měsíce trvalo vyšetřování trosek i záznamů z černých skříněk.
První závěry ukazovaly na lidské pochybení. Odborná komise nakonec dospěla k názoru, že posádka při přiblížení nevyužila všechny dostupné přístroje a přešla příliš brzy na vizuální přiblížení. Vyšetřovací zpráva později uvedla, že posádka „dostatečně nevyhodnotila svou výšku vzhledem k okolnímu terénu a nedodržela bezpečnostní výšku letadla nad terénem. Jinými slovy – piloti si neuvědomili, jak blízko se nachází kopec před nimi. Katastrofa se během několika sekund stala neodvratnou. Jenže ani po uzavření vyšetřování tragédie nezmizela z veřejné debaty.
Příbuzní obětí dlouhé roky odmítali přijmout závěr, že za vše mohla pouze chyba posádky. Poukazovali na modernizaci více než třicet let starého letounu a žádali zveřejnění kompletního spisu. „Máme výpovědi několika svědků a odborníků z oblasti letectví a z jiných oblastí. Máme rovněž poznatky z té části vyšetřovacího spisu, která není utajena, a kde podle nás ne všechno sedí,“ tvrdil předseda sdružení pozůstalých Ľudovít Orlický. Podle něj mohlo dojít k technické závadě související s úpravami letadla.
Ministerstvo obrany však dlouhodobě trvalo na tom, že vyšetřování proběhlo řádně a žádná technická porucha se neprokázala. Když byl spis po letech částečně odtajněn, hlavní závěr se nezměnil. Oficiální verze dál hovoří o selhání lidského faktoru.
Čtyřlístek pro štěstí
Dnes na místě tragédie stojí památník. Bronzová postava se vztaženýma rukama, obklopená odlitými zlomenými stromy, připomíná okamžik, který změnil životy desítek rodin. Kolem jsou umístěny kamenné desky se jmény těch, kteří se domů nikdy nevrátili. Místní obyvatelé i příbuzní sem pravidelně přicházejí zapalovat svíčky. Čas sice otupil nejostřejší bolest, ale otázky zůstaly. Mohla být katastrofa odvrácena? Byla skutečně jen důsledkem lidské chyby?
A proč právě Martin Farkaš přežil něco, co neměl nikdo přežít? Když se ho novináři krátce po nehodě ptali, proč právě on unikl smrti, zmínil nenápadný talisman, který nosil léta u sebe. „Několik let jsem v průkazu pojištěnce nosil čtyřlístek, který mi dala manželka.“ V ten lednový večer roku 2006 zůstalo na svahu kopce Borsó dvaačtyřicet lidských životů. A jeden čtyřlístek.
Zdroje:
