Článek
Jeden z nejodvážnějších a nejpropracovanějších útěků v dějinách Československa se odehrál 24. března 1950. Tři dopravní letadla typu Dakota DC-3, patřící Československým aeroliniím (ČSA), změnila toho dne svůj kurz a místo plánovaného přistání v Praze zamířila na Západ. Konkrétně na americkou vojenskou základnu v Erdingu u Mnichova. Nešlo však o klasický únos, jak bychom si ho představili dnes. Tuto akci zorganizovali a provedli sami členové posádek, bývalí piloti RAF společně s pozemním personálem. Příběh, který připomíná spíše filmový scénář, zůstává dodnes světovým unikátem.
Po válce na rozcestí
Po druhé světové válce se mnoho československých letců, kteří bojovali v řadách britského Královského letectva (RAF), vrátilo domů s nadějí na nový začátek. Mezi nimi byl i Oldřich Doležal, hrdina Bitvy o Británii, který za války se svou posádkou potopil rychlou německou dopravní loď Alsterufer s nákladem wolframu z Japonska. Po návratu začal létat pro ČSA, ale politická situace se rychle měnila. Po komunistickém převratu v únoru 1948 se pro bývalé západní letce, známé svými prozápadními postoji, stávalo Československo nebezpečným místem.
„Otec věděl, že je jen otázkou času, kdy ho zatknou. Rozhodl se uprchnout,“ vzpomínal Oldřichův syn Tom Doležal. Tom se narodil jen půl roku před osudným dnem a na palubě jednoho z letadel byl i on. Zapsali ho pod dívčím jménem jeho matky, aby zmátli úřady.
Plán, který předběhl režim
Komunistická vláda nebyla naivní. Věděla, že piloti s válečnými zkušenostmi ze Západu představují riziko. „Už před tímto únosem existovala opatření, například zákaz létání rodinných příslušníků s piloty, aby se zabránilo útěkům,“ vysvětluje publicista Luděk Navara, autor knihy Příběhy železné opony. Trojice pilotů – Oldřich Doležal, Ladislav Světlík a Vít Angetter – však tyto překážky překonala s chladnou hlavou. Své manželky a snoubenky rozdělili mezi letadla a zapsali je pod falešnými jmény. Plán, který zahrnoval koordinaci tří letů z Bratislavy, Brna a Ostravy, připravovali dva měsíce v přísném utajení.
24. března 1950 se vše rozjelo. První Dakota vzlétla z Brna v 6:30 pod vedením Víta Angettera, druhá z Ostravy v 6:39 s kapitánem Ladislavem Světlíkem a třetí z Bratislavy v 7:29 s Oldřichem Doležalem za kniplem. Cílem byla americká základna v Erdingu, strategicky umístěná v americké okupační zóně blízko československých hranic.
Drama ve vzduchu
Každý let měl své specifika. V Brně proběhla akce klidně. Kapitána, který nebyl do plánu zasvěcen, předstíraně omráčili, aby ho chránili před obviněním. V Ostravě museli Světlík a jeho kolega Popelka použít pistoli a svázat odpírající členy posádky, aby situaci zvládli. Nejhladší průběh měl paradoxně let z Bratislavy, kde byla celá posádka vtažena do plánu. Dokonce i agent StB na palubě podlehl pohodové atmosféře a slivovici, kterou cestující otevřeli ještě před startem.
„Maminka Áji Vrzáňové, která letěla z Bratislavy, vzpomínala na cestujícího vedle ní. Brečel, že by rád zůstal na Západě, ale musel se vrátit kvůli rodině,“ dodává Navara. Na palubách tří letadel cestovalo celkem 85 lidí, z nichž 27 na Západě zůstalo.
Přistání a nový život
Mezi 8:30 a 9:30 ráno všechny tři Dakoty přistály v Erdingu. Bratislavský letoun dokonce eskortovaly americké stíhačky, které povolal Angetter. Američané odmítli československou žádost o vydání „únosců“, protože je považovali za politické uprchlíky. Třetina cestujících se rozhodla zůstat, zatímco ostatní se po výsleších vrátili domů, často s obavami z represí.
Piloti zůstali své profesi věrní. Doležal létal v Británii, Světlík také, a Angetter se později přestěhoval do USA. V Londýně se pak scházela malá komunita československých letců, kde se příběh postupně skládal dohromady.
Důsledky
Úlet tří Dakot otřásl komunistickým režimem. Následovala tvrdá opatření: propouštění „nespolehlivých“ pilotů, agenti StB na palubách, přísná evidence cestujících. Všichni bývalí letci RAF museli z ČSA odejít. Režim dokonce natočil propagandistický film Únos, aby zdůraznil hrozbu „západních špionů“.
„Tato akce byla výjimečná svou koordinací a úspěchem. Dodnes je to světový unikát,“ uzavírá Luděk Navara.
Zdroje:
