Článek
Amyotrofická laterální skleróza (ALS) je závažné neurologické onemocnění, při němž dochází k postupné degeneraci motorických neuronů – buněk, které řídí svalový pohyb. Nemocní tak postupně ztrácejí kontrolu nad svaly, přicházejí o schopnost chodit, mluvit, polykat a nakonec i dýchat. Zásadní je, že mentální schopnosti zůstávají zachovány. Pacient si tedy plně uvědomuje, co se s jeho tělem děje.
Právě tato kombinace dělá z ALS jednu z nejtěžších diagnóz. „Nejhorší je, že hlava funguje a tělo ne,“ popsal později svůj stav Martin Přecechtěl.
První příznaky přitom přišly nenápadně už na podzim 2019. „Začal jsem být velmi unavený, přestaly mě poslouchat svaly v obličeji,“ vzpomínal. Následovala série vyšetření u specialistů, než lékaři stanovili definitivní diagnózu.
„I když jsem tušil už delší dobu, že je zle, byl to šok. Po tvářích mi tekly slzy,“ popsal moment, kdy se dozvěděl, že mu zbývají přibližně dva až pět let života.
Život mezi nadějí a realitou
Po stanovení diagnózy se Martin snažil hledat možnosti léčby. Zajímal se o zahraniční experimentální metody, které by mohly průběh nemoci alespoň zpomalit. Pandemie covidu-19 mu však tyto možnosti prakticky uzavřela. ALS totiž zatím nelze vyléčit. Léčba se zaměřuje pouze na zmírnění příznaků a zpomalení průběhu. U některých pacientů může nemoc postupovat pomaleji, u jiných – jako v Martinově případě – má velmi rychlý průběh.
Už necelý rok od diagnózy přestal chodit. „Když s rodinou chceme vyrazit na výlet, tak už toho moc neujdu,“ popisoval na konci roku 2020. Brzy byl odkázán na invalidní vozík.
Zhoršování pokračovalo dál. Postupně ztratil schopnost mluvit a měl stále větší potíže s polykáním. „Pacientům devastuje veškeré svalstvo na těle… přestávají dýchat, mluvit, polykat,“ vysvětlila ředitelka organizace ALSA Eva Bezuchová.
Zároveň se rozhodl o nemoci mluvit veřejně. Zapojil se do aktivit spolku ALSA a snažil se bourat tabu, které ALS stále obklopuje. „Chtěl, aby lidé o ALS věděli,“ uvedla jeho manželka Markéta.
Navzdory postupujícímu onemocnění se ještě účastnil veřejných akcí. Při plaveckém happeningu v Praze dokázal uplavat 200 metrů ve studené Vltavě. Bylo to jedno z jeho posledních sportovních vystoupení.
Rozhodnutí, které rozdělilo společnost
Jak se nemoc zhoršovala, začal přemýšlet o konci života. Nešlo o impulzivní rozhodnutí, ale o dlouhý proces. Klíčovým momentem byla představa budoucnosti – úplné ochrnutí a postupné udušení. „Nechtěl, aby ho děti viděly, jak se udusí,“ vysvětlila jeho manželka. V listopadu 2020 se rozhodl pro asistovanou sebevraždu ve Švýcarsku. V České republice totiž podobný krok není legální. Jeho rozhodnutí vyvolalo širokou společenskou diskusi o právu na důstojnou smrt.
Markéta s jeho volbou nesouhlasila, přesto ho podpořila. „Martin vše dělal hlavně kvůli mně a dětem… abych s dětmi měla šanci ještě žít,“ řekla.
Poslední cesta
Na konci června 2021 odjeli společně do Švýcarska. Procedura však nebyla jednoduchá. Podmínkou asistované sebevraždy je, že pacient musí vykonat poslední krok sám.
Martin se nejprve pokusil vypít smrtící látku, ale kvůli pokročilé nemoci to nedokázal. Lékaři proto přistoupili k nitrožilnímu podání, přičemž musel sám zmáčknout tlačítko.
„Neměl žádný strach, ani neplakal. Byl rád… cítil úlevu,“ popsala jeho žena poslední okamžiky.
Během třiceti sekund usnul. Martin zemřel 29. června 2021 ve věku 37 let. Zanechal po sobě manželku a dvě malé děti. Právě ony byly podle jeho blízkých hlavním důvodem jeho rozhodnutí.
„Je to trápení pro nás všechny,“ řekl krátce před smrtí. Chtěl odejít dřív, než se jeho stav stane pro rodinu nesnesitelným.
Pro jeho ženu však šlo o extrémně náročnou zkušenost. „Není to jak ve filmech… pro mě to byl asi nejvíc traumatizující zážitek,“ přiznala.
Příběh Martina Přecechtěla otevřel otázky, na které neexistují jednoduché odpovědi: Má mít člověk právo rozhodnout o své smrti? Kde končí utrpení a začíná důstojnost?
