Článek
Všechno začalo banální nedbalostí v místnosti pokojských v jedenáctém patře. Na malé chladničce, zastrčené pod stolem s minimální možností odvětrávání, ležela odložená textilie a časopisy. Trubka nad chladicím agregátem přitom běžně dosahovala teploty kolem 130 °C. Akumulované teplo v těsném prostoru udělalo své a elektronická požární signalizace v 18:04 ohlásila požár budovy.
„V 18:06 vyjely první jednotky a v 18:11 už jsme byli na místě,“ vzpomíná po letech tehdejší velitel zásahu Václav Kratochvíl. Už cestou k hotelu se hasiči přesvědčili, že z vícero oken stoupají k nebi tmavá oblaka dýmu. Ještě než z vozu vystoupil, věděl, že původně určené dvě jednotky stačit nebudou.
V hotelu se navíc střetl s následky osudové chyby personálu. „Velice schopná a ochotná recepční mě seznámila se situací a řekla mi, že se před naším příjezdem pokoušeli požár uhasit dva zaměstnanci,“ líčí Kratochvíl. Bagážista a údržbář chtěli s ručním hasicím přístrojem zasáhnout, jenže vykopli dveře rozpálené místnosti. Vzhledem k síle ohně to bylo to jediné, co stihli. Z místa utekli, aby si zachránili život, ale otevřenými dveřmi vpustili k ohni vzduch. Nastal masivní vývin kouře a plameny se vnitřním větráním chodeb nekompromisně rozlétly do dalších pater.
Boj o stovky životů na úzkých římsách
Výtahy okamžitě přestaly fungovat a schodišťová šachta zafungovala jako obří komín. „Původně jsme se snažili postupovat zespodu přes schodiště. K některým lidem nad jedenáctým patrem jsme se zvládali dostat vnitřkem, jiní ale zůstali uvězněni v nejvyšších patrech, kam se šířil kouř,“ popisuje Kratochvíl.
Zoufalí hosté v bezmála sedmdesátimetrové výšce vylézali z oken na úzké parapety, které neměly ani 40 centimetrů, aby se nenadýchali zplodin. Pohled na lidi balancující nad propastí bral dech. „Trnul jsem v obavách, aby některý z nich nespadl dolů. Na takovou výšku nemá každý žaludek,“ přiznává velitel zásahu. Neuvěřitelný pud sebezáchovy a odvaha cizinců ho tehdy šokovaly. „Až později jsem se dozvěděl, že to byli piloti. Proto pro ně nebyl problém v té výšce být.“
Zatímco venkovní výšková technika kvůli přízemní budově restaurace mohla pouze hasit, vnitřní postup komplikovala moderní technika devadesátých let. Hotel disponoval kartovým systémem otvírání dveří. Hustý dým však poškodil čidla a zámky zablokoval. „Abychom se mohli dostat do některých pokojů, museli jsme dveře rozřezat motorovou pilou,“ doplňuje Kratochvíl technické komplikace.
V ohromném tajuplném kouři se ale rodili i hrdinové. Hasič Václav Syblík ze smíchovské stanice našel pokoj plný vyděšených lidí. Udělal profesionální rozhodnutí – zůstal s nimi, utěsnil dveře mokrými prostěradly, vyrazil okno a s vysílačkou v ruce čekal na evakuační skupinu, čímž zachránil desítky životů.
Smrt v náručí záchranářů
Vzhledem k vážnosti situace nechal Kratochvíl přes operační středisko zavolat vrtulník. V té době byl s kolegou Martinem Simonem jediným způsobilým hasičem u zásahu, který směl létat v podvěsu. Předal proto velení kolegovi Josefu Musilovi a sám se vydal zachraňovat lidi ze střechy hotelu, kam mezitím někteří hasiči vnitřkem budovy vyvedli hosty. Útroby hotelu už totiž byly pro sestup zcela neprostupné.
Střecha 73 metrů vysokého kolosu nebyla dimenzovaná na přistání stroje. Evakuace proto probíhala v absolutním extrému: hasiči visící z vrtulníku na laně připoutali zachraňované lidi k sobě a pilot je snášel dolů na zem. Právě tehdy zažil Václav Kratochvíl momenty, které se mu vryly do paměti nejhlouběji.
„Snesl jsem takto paní, o které mi bylo řečeno, že je zdravotně ještě v dobrém stavu. Když jsme přistáli na zemi, záchranář musel jen pokrčit rameny, že pro paní už nic udělat nemůže,“ vzpomíná se smutkem. Žena mu během krátkého letu v podvěsu zemřela v náručí. „O chvíli později jsem takto zachraňoval dalšího pána a během snášení také zemřel. Oba se bohužel až příliš nadýchali zplodin z ohně.“
Přímo na místě tehdy udušení kouřovými plyny podlehlo šest cizinců – tři Belgičanky, dvě Finky a jeden Němec. O den později zemřely v nemocnici ještě dvě Američanky, matka s dcerou. Celková bilance se zastavila na osmi mrtvých a 34 zraněných, včetně dvou hasičů.
„Nemohl jsem v tu chvíli přemýšlet nad nějakými citovými vazbami k zachraňovaným. Mým cílem bylo zachránit je všemi způsoby. Když záchrana jednoho lidského života nevyjde, člověk se tím nemůže nechat unést, protože na jeho výkonu závisí další životy,“ vysvětluje profesionální chladnokrevnost Kratochvíl, jehož syn Michal dnes rovněž slouží jako elitní pražský hasič.
Memento, které přepsalo normy
Zhruba 160 nasazeným hasičům se požár podařilo definitivně zlikvidovat až kolem půl desáté večer. Přímá hmotná škoda dosáhla 37 milionů korun, hrdinským zásahem se však podařilo zachránit přes sto lidí a uchránit majetek za dalších 25 milionů.
Václav Kratochvíl slouží u pražského sboru přes 40 let a zažil stovky zásahů. Olympik přesto zůstává výjimečný: „Jednalo se o požár v nejvyšší budově, ve které jsem kdy zasahoval. Vždy když jedu okolo, vzpomenu si.“
Architektura hotelu ze 60. a 70. let byla poplatná své době. Právě tato tragédie však donutila tehdejší úřady radikálně zpřísnit legislativu pro výškové budovy a hotely v České republice. Zpřísnily se normy pro únikové cesty, začaly se budovat striktní požární úseky a pražští hasiči po této zkušenosti prosadili nákup moderních dýchacích přístrojů s vyváděcí maskou pro druhou osobu.
Zdroje:
