Článek
Bedřich Chudoba si z osudného rána 21. září 1972 pamatoval jen únavu. Českoslovenští parašutisté mířili autobusem z hotelu v bulharském Perniku na letiště, kde pokračovalo mistrovství spřátelených armád. Chudoba si lehl na zadní sedadlo a usnul. Když znovu otevřel oči, ležel v nemocnici. Uplynul celý týden. Byl těžce zraněný, částečně ochrnutý a netušil, že jedenáct jeho kamarádů už nežije. V nemocnici mu totiž vyprávěli úplně jiný příběh.
Ještě před tragédií překonávali světové rekordy
Československá výprava přijela do Bulharska jako jeden z favoritů šampionátu. Prostějovští parašutisté patřili mezi světovou elitu a sbírali úspěchy také na mezinárodních soutěžích. Hned první den mistrovství vytvořil osmadvacetiletý Oldřich Varmuža světový rekord v seskoku na cíl z výšky tisíce metrů. Českoslovenští reprezentanti přidávali další vynikající výsledky a medaile. Ráno 21. září nastoupili do autobusu, který je měl dopravit k závěrečným soutěžím. K letišti však nikdy nedojeli.
Rychlík tlačil zničený autobus stovky metrů
Kolem 7.40 přijel autobus k nechráněnému železničnímu přejezdu u vesnice Glbnik, přibližně čtyřicet kilometrů od Sofie. Krajinu zahalovala hustá mlha. Řidič přehlédl blížící se vlak a vjel na koleje. Rychlík jedoucí rychlostí přibližně 90 kilometrů za hodinu narazil do autobusu a tlačil jej před sebou dalších tři sta metrů. Pět československých parašutistů zemřelo na místě, dalších šest podlehlo zraněním. Zahynul také bulharský lékař doprovázející výpravu. Z československých sportovců přežili pouze Bedřich Chudoba a Ivan Hoššo.
Namluvili mu, že se opil a propadl skleněnými dveřmi
Chudoba utrpěl vážné poranění mozku a částečné ochrnutí levé poloviny těla. Na nehodu si vůbec nepamatoval. Lékaři a jeho okolí se obávali, že by zpráva o smrti jedenácti kamarádů mohla jeho zdravotní stav ještě zhoršit. Proto mu tvrdili, že se opil a propadl skleněnými dveřmi. Chudobovi se vysvětlení nezdálo. Měl strach, že kvůli údajnému opileckému incidentu přijde o místo v Dukle. Po jeho boku přitom sedával druhý přeživší, Ivan Hoššo, který znal skutečnou pravdu, ale nesměl ji prozradit.
Teprve po návratu do Československa na začátku listopadu se Chudoba dozvěděl, co se stalo. Jedenáct mužů, se kterými ještě nedávno trénoval a závodil, bylo mrtvých. Mnozí po sobě zanechali manželky a děti.
K parašutismu se přesto vrátil
Zotavování trvalo tři roky. Chudoba už se nemohl vrátit k původní práci v elitním sportovním oddílu, ale u letectva zůstal až do důchodu. Pracoval u výsadkového útvaru a školil mladé piloty. Dokonce znovu začal skákat padákem. Po těžkém úrazu absolvoval přibližně patnáct set seskoků. Památku jedenácti československých sportovců dodnes připomínají pomníky v Prostějově a v Bulharsku. V roce 2012 u bulharského památníku uctil jejich památku také tehdejší náčelník generálního štábu Petr Pavel.
Příběh Bedřicha Chudoby tak není jen vzpomínkou na jednu z nejtragičtějších událostí československého sportu. Je také svědectvím o člověku, který přežil katastrofu, přišel o své nejbližší sportovní přátele a dokázal se znovu vrátit k tomu, co miloval.
