Článek
Byl čtvrtek 12. října 1972. Na letišti v uruguayském Montevideu panovala bujará nálada. Členové ragbyového týmu Old Christians Club, doprovázeni svými rodinami a přáteli, nastupovali do dvoumotorového turbovrtulového letounu Fairchild FH-227D Uruguayských leteckých sil. Cíl byl jasný: přátelské utkání v chilském Santiagu.
Kvůli nepříznivému počasí musela posádka nejprve neplánovaně přistát v argentinské Mendoze, kde výprava strávila noc. Následujícího dne, v pátek 13. října, se počasí sice nezlepšilo, ale piloti se rozhodli v letu pokračovat. Plně naložený Fairchild neměl dostatečný výkon na přímý přelet vysokých andských vrcholků. Posádka proto zvolila bezpečnější okliku jižním směrem přes průsmyk Planchón. Po jeho překonání se měli nad chilským městem Curicó stočit na sever přímo k Santiagu.
Osudná chyba v mlze
V husté oblačnosti a mlze však piloti ztratili vizuální kontakt s terénem a spolehli se na nepřesné výpočty času. Pouhé tři minuty po průletu průsmykem, kdy měl letoun před sebou ještě minimálně osm minut cesty, oznámil nezkušený kopilot řízení letového provozu, že dosáhl Curicó. Dostal povolení klesat.
Letadlo se stočilo do hor a začalo klesat přímo do masivu And. Když se z mlhy náhle vynořila hradba skal, piloti vytočili motory do nejvyšších otáček. Bylo však pozdě. Těžký stroj reagoval pomalu. Stoupající letoun zachytil o hřeben ve výšce přes 4 000 metrů nad mořem. Náraz okamžitě utrhl ocasní část i s palubní kuchyňkou a dvěma řadami sedadel. Z trupu v té chvíli vypadlo několik pasažérů a stevardů do prázdna. O chvíli později přišlo letadlo o obě křídla a zbytek trupu se rychlostí 350 km/h zřítil na zasněžený svah. Jako obří saně sklouzl o stovky metrů níže, než se zabořil do hlubokého sněhu v místě zvaném Valle de las lágrimas – Údolí slz.
První noci v bílém pekle
Síla posledního nárazu vymrštila sedadla i s lidmi kupředu a rozdrtila kokpit. Kapitán Julio Ferradas zemřel okamžitě, druhý pilot byl smrtelně zraněn a zaklíněn v troskách. První noc v nadmořské výšce 3 600 metrů, kde teploty klesaly k minus 30 stupňům Celsia, nepřežilo dvanáct lidí.
Zmatení a ranění přeživší se ocitli v šoku. Nando Parrado, tehdy dvaadvacetiletý student, utrpěl vážné zranění hlavy. Kamarádi ho považovali za mrtvého a položili ho do sněhu k tělům bez života. Paradoxně ho zachránil mráz, který zabránil otoku mozku. Po čtyřech dnech v kómatu se probral do kruté reality: jeho matka Eugenia zahynula při pádu a devatenáctiletá sestra Susy mu umírala v náručí. Přežila pouhých osm dní.
Vedení týmu se ujal kapitán Marcelo Perez, který zorganizoval vyklizení trosek. Přeživší vytvořili z poničeného trupu improvizovaný úkryt, otvor po utrženém ocase zabarikádovali sedadly a kufry. Dva studenti medicíny, Roberto Canessa a Gustavo Zerbino, ošetřovali zlomeniny a hluboké rány s minimálním vybavením. Jedinou nadějí zůstávalo malé přenosné rádio.
Strašlivé vystřízlivění a nejtěžší volba
Záchranná letadla sice nad údolím několikrát přeletěla, ale bílý trup Fairchildu byl na nekonečném sněhu neviditelný. Desátý den přišla z rádia zpráva, která trosečníkům vzala poslední zbytky iluzí: pátrání bylo oficiálně ukončeno. Svět je odepsal.
Zásoby potravin, které tvořilo jen několik tabulek čokolády a lahví vína, byly pryč. V naprosté andské pustině nebylo nic – žádná zvířata, žádná vegetace. Hlad byl tak neúnosný, že se mladíci pokoušeli žvýkat kožené pásky, kůži z kufrů nebo výplně sedadel, což jim způsobovalo těžké nevolnosti. Před sedmnácti přeživšími stála nepředstavitelná otázka: zemřít hlady, nebo sníst těla svých mrtvých přátel a příbuzných.
„Byl to proces,“ vzpomíná po letech Roberto Canessa, později uznávaný dětský kardiolog. „Nejdřív jsem si myslel, že nedokážu využít těla svých mrtvých přátel. Pak se to stalo něčím, co bylo přirozené. Rozhodl jsem se žít. Jsem hrdý na to, co jsem udělal.“
Všichni trosečníci byli hluboce věřící katolíci. Po bouřlivých diskusích uzavřeli posvátnou dohodu: pokud kdokoli z nich zemře, ostatní mají právo použít jeho tělo jako zdroj života. Pomocí úlomků skla a žiletek začali odřezávat kousky masa ze zmrzlých těl. Do tváří svých zemřelých druhů se nikdy nedívali.
Když se nebe zřítí podruhé
Příroda však trosečníkům nehodlala darovat nic zadarmo. V noci 29. října, šestnáct dní po havárii, se z okolních štítů utrhla lavina. Tuny sněhu se provalily zadní stěnou trupu a pohřbily spící mladíky zaživa.
Roy Harley, kterému ze sněhu koukala jen hlava a ruka, začal v naprosté tmě zběsile hrabat. Postupně vyhrabal další kamarády, kteří se okamžitě zapojili do záchrany ostatních. Přesto toho večera bílá smrt zvítězila nad dalšími osmi lidmi. Přeživší zůstali uvězněni se svými mrtvými druhy v těsném sněhovém hrobě uvnitř trupu celé tři dny, než se dokázali prokopat ven do zuřící vánice.
Cesta skrze hřebeny smrti
V listopadu a prosinci zemřeli na infekce a vyčerpání další tři chlapci. Zbývalo jich šestnáct. Bylo jasné, že pokud se nepokusí o únik vlastními silami, zemřou hlady.
Dne 12. prosince, dva měsíce od pádu, vyrazila trojice Nando Parrado, Roberto Canessa a Antonio Vizintín na západ. Domnívali se, že chilské údolí je blízko. Místo toho je po dvou dnech náročného výstupu na vrchol čekal šok – kolem dokola se tyčily jen další nekonečné tisíce kilometrů zasněžených And.
Vizintín jim nechal své skromné příděly jídla a vrátil se k vraku. Parrado a Canessa pokračovali sami. Bez horolezeckého vybavení, v lehkém oblečení, s krvácejícími chodidly. Devátý den pochodu sníh konečně ustoupil a objevila se první zeleň a řeka. Desátý den ušli celkem 70 kilometrů, když na druhém břehu divoké řeky spatřili chilského pastevce Sergia Catalána. Parrado mu přes vodu hodil kámen s přivázaným vzkazem napsaným rtěnkou.
Návrat z onoho světa
Dne 22. prosince 1972 se svět dozvěděl šokující zprávu: uruguayští ragbisté žijí. Nando Parrado okamžitě usedl do záchranářského vrtulníku a navigoval piloty zpět do Údolí slz. Prvních osm trosečníků bylo evakuováno ještě téhož dne, zbylých osm muselo strávit s horolezci v horách poslední noc. 23. prosince byli zachráněni všichni.
Svět oslavoval „Zázrak v Andách“, ale brzy se v médiích objevily drastické fotografie z místa činu. Aby předešli spekulacím, uspořádali přeživší 28. prosince otevřenou tiskovou konferenci. S naprostou upřímností popsali, jak museli jíst své přátele, aby přežili. Katolická církev i rodiny pozůstalých vyjádřily chlapcům plnou podporu a pochopení.
