Článek
V hledišti sedí muž a pozorně sleduje dění na jevišti. Zatímco ostatní se smějí, on má trochu jiný úkol. Poslouchá, co herci říkají, všímá si reakcí publika a později o představení podá hlášení.
Na scéně se přitom odehrává příběh, v němž policejní úředník provokuje lidi, aby řekli něco proti režimu, jejich názory si zapisuje a nakonec je zatýká.
Absurdnější situaci by snad nevymyslel ani Jára Cimrman. Divadlo Járy Cimrmana si totiž v Lijavci utahovalo z policejního špiclování. A Státní bezpečnost na představení posílala své lidi, aby zjistili, jak moc si z ní Svěrák se Smoljakem utahují.
Řekněte něco protistátního
Lijavec vznikal na začátku osmdesátých let, tedy v době, kdy humor Zdeňka Svěráka a Ladislava Smoljaka dávno přitahoval tisíce diváků. Autoři dobře věděli, kde jsou hranice, za které se režimu nechce nechat je zajít. Politickým narážkám se proto většinou vyhýbali nebo je ukrývali tak, aby se daly vyložit několika způsoby.
Tentokrát se však rozhodli zariskovat.
Příběh zasadili do starého Rakouska-Uherska. V horském útulku pro zestárlé horníky se objeví policejní inspektor Pihrt, který pátrá po původci protirakouských anekdot. Mezi obyvateli se pohybuje v přestrojení, snaží se je přimět k otevřeným řečem a zapisuje si, co říkají. Poté oblékne uniformu a ty, kteří se nechali vyprovokovat, zatkne.
Historická kulisa měla být pojistkou. Každému ale bylo jasné, že publikum se nesměje metodám rakouské policie z dob císaře pána.
Svěrák později otevřeně přiznával, že právě v tom spočíval vtip. Autoři si chtěli vystřelit z praktik tajné policie své vlastní doby. A tajná policie to pochopila také.
V hledišti se objevila StB
Lijavec měl premiéru v lednu 1982, ovšem už cesta na jeviště nebyla jednoduchá. Problém byl dokonce s původním názvem Herberk. Úředníci se obávali, že slovo používané také ve významu nepořádku by mohlo vyvolat nežádoucí asociace s poměry v socialistickém Československu. Z Herberku se proto stal Lijavec.
Mnohem větší potíže následovaly po premiéře.
StB začala představení sledovat. V dochovaných materiálech její lidé hodnotili jednotlivé scény i způsob, jakým na ně reagovalo publikum. Zvlášť jim vadil okamžik, kdy Pavel Vondruška coby Pihrt obchází obyvatele chudobince, snaží se z nich vymámit skutečné názory a pečlivě si je zaznamenává.
Podle záznamu StB byla pasáž napsána tak, aby diváci pochopili útok na nesvobodu projevu v tehdejším Československu.
Ještě ostřeji znělo jiné hodnocení: „Hra je uváděna tendenčně tak, aby obecenstvo pochopilo, že je namířena proti současnému zřízení ČSSR.“
Cimrmanovský humor tentokrát narazil na publikum, které se smát rozhodně nehodlalo.
Na Svěráka založili „Sprchu“
V prosinci 1982 zašla Státní bezpečnost ještě dál. Na Zdeňka Svěráka založila signální svazek s příznačným krycím názvem Sprcha.
Už nešlo pouze o několik mužů sedících na divadelním představení.
Opatření měla podle archivních dokumentů vést ke stažení Lijavce a k omezení Svěrákovy údajné „závadové činnosti“. StB mu zavedla odposlech telefonu, prověřovala jeho spolupracovníky a přátele, majetkové poměry i rodinu.
Rozsah sledování překvapil samotného Svěráka až po pádu režimu. Historik Tomáš Maleček, který dokumenty podrobně studoval, později popsal, že svazek se zdaleka netýkal pouze divadelní hry. Bezpečnost se zajímala i o Svěrákovo soukromí.
Na představení Lijavce mezitím dál chodili spolupracovníci StB. Jeden z nich s krycím jménem Arsén upozorňoval mimo jiné na narážky zesměšňující práci bezpečnosti. Později byli ke sledování Svěráka a Smoljaka určeni další lidé.
Čím více se však estébáci snažili zjistit, zda se hra vysmívá právě jim, tím více sami připomínali postavy z Lijavce.
Nešťastný pan Pihrt
Celý příběh navíc dostal detail, který působí jako další Svěrákův a Smoljakův vtip.
Policejní inspektor ve hře se jmenuje Pihrt. A mezi vysoce postavenými příslušníky StB působil plukovník Jan Pichrt.
Podobnost jmen nezůstala bez povšimnutí. Pichrt se podle pozdějších zjištění mohl domnívat, že jde o narážku přímo na něj.
Jenže tentokrát v tom Cimrmani byli nevinně.
Svěrák později vysvětloval, že o existenci estébáka Pichrta vůbec nevěděl. Jméno Pihrt si pamatoval z dětství – patřilo lékaři, k němuž chodil.
Vznikla tak situace, kterou by bylo obtížné napsat lépe: StB sledovala divadelní hru zesměšňující StB a jeden z jejích důstojníků se navíc mohl poznat v postavě policisty, která podle autorů vůbec nebyla napsána podle něj.
Lijavec musel zmizet
Režimu ale humor postupně došel. Autoři se pokoušeli problematické části upravovat, ale nepomohlo to. V říjnu 1983 byl Lijavec stažen z repertoáru. Podle historika Tomáše Malečka se stal jedinou cimrmanovskou hrou, která dostala tříletý zákaz.
Zákaz se navíc netýkal pouze živého představení. Podle dochovaných údajů byla zastavena také připravovaná gramofonová deska Lijavec omezena propagace divadla v televizi a rozhlase. Svěrák se Smoljakem zároveň dostali varování, aby se podobným tématům napříště vyhnuli.
Soubor se v té době potýkal také s problémy kolem svého působiště a nakonec se z branického divadla přesunul do strašnického kulturního domu Solidarita. Cimrmani ale nezmizeli.
Byli už natolik populární, že je režim mohl kontrolovat a komplikovat jim život, úplně je však umlčet bylo podstatně těžší. Jejich představení byla vyprodaná a jejich humor fungoval právě díky tomu, že publikum dokázalo číst mezi řádky.
Nejistá sezóna podle skutečnosti
O několik let později Svěrák se Smoljakem zkušenost s nekonečnými schvalovacími komisemi, úředníky a cenzurou přetavili do filmu Nejistá sezóna.
Příběh malého divadelního souboru, který musí předvádět své hry komisím a vysvětlovat každou podezřelou větu, nebyl jen povedenou komedií. Autoři velmi dobře věděli, o čem píší.
Skutečný rozsah zájmu StB však tehdy sami neznali.
Když se dostal svazek Sprcha v roce 2007 do rukou Zdeňka Svěráka, mohl teprve vidět, kolik práce tajná policie věnovala jediné divadelní komedii.
A právě její spisy dnes působí jako poslední, nechtěná kapitola Lijavce.
Zdroje:
