Článek
Když Marco Siffredi 23. května 2001 stál na vrcholu Mount Everestu, bylo mu čerstvě dvaadvacet let. Na nejvyšší horu světa však nepřišel jen proto, aby ji zdolal. Rodák z francouzského Chamonix chtěl udělat něco mnohem nebezpečnějšího – sjet z ní na snowboardu.
Jeho vysněnou trasou byl Hornbeinův kuloár, mimořádně strmý žlab protínající severní stěnu Everestu. Když se ale dostal nahoru, zjistil, že v něm není dostatek sněhu. Musel proto zvolit Nortonův kuloár.
Ani náhradní cesta nebyla bezpečná. Krátce po začátku sjezdu mu ve výšce přes osm tisíc metrů prasklo vázání. Pomohl mu šerpa Lobsang Temba a pomocí kleští se jim podařilo závadu provizorně opravit. Siffredi pak pokračoval.
O něco více než dvě a půl hodiny později měl za sebou mimořádný výkon. Z vrcholu se dostal na snowboardu až do předsunutého základního tábora uskutečnil první kompletní snowboardový sjezd tibetské strany Everestu.
Pro většinu lidí by podobný výkon představoval vrchol života. Siffredimu ale v hlavě zůstala trasa, kterou nesjel. Hornbeinův kuloár.
Kvůli jedinému svahu se vrátil
O rok později byl pod Everestem znovu. Tentokrát přijel na konci monzunového období, protože doufal, že v severní stěně bude více sněhu a vysněný kuloár konečně půjde sjet.
Byla to ovšem sázka. Více sněhu znamenalo také těžší výstup a vyšší lavinové nebezpečí. Navíc už nebyla hlavní horolezecká sezona a na hoře se pohybovalo podstatně méně lidí, kteří by v případě problémů mohli pomoci.
Siffredi se několik týdnů aklimatizoval a čekal na vhodnou chvíli. Den před závěrečným výstupem telefonoval svému meteorologovi Yannu Giezendannerovi. Podle pozdější rekonstrukce se při loučení dvakrát rozloučil francouzským „adieu“. Giezendannera to znepokojilo, i když v Chamonix může stejné slovo sloužit také jako docela obyčejný pozdrav na rozloučenou.
Žádnou předtuchu smrti z toho ostatně nelze vyvozovat. Když Siffredi krátce nato telefonoval kamarádovi Bertrandovi Delapierrovi, zněl naopak optimisticky. Tvrdil, že podmínky vypadají dobře a že se cítí silný. Pak se mu vybil satelitní telefon.
Výstup se změnil v boj se sněhem
Bylo přibližně půl druhé ráno 8. září 2002, když Siffredi se třemi šerpy opustil poslední výškový tábor. Počítali s tím, že za několik hodin budou nahoře.
Jenže sníh, kvůli kterému se Francouz na Everest vrátil, se tentokrát obrátil proti němu.
Byl hluboký a skupinu drasticky zpomaloval. Místy se jím šerpové museli prodírat až po hruď. Hodiny ubíhaly a vrchol byl stále daleko.
Když na něj konečně dorazili, bylo už po poledni. Výstup trval více než dvanáct hodin.
Phurba Tashi, jeden ze Siffrediho šerpů, později vzpomínal, že na mladém Francouzovi byla únava jasně patrná. Zatímco on měl z dosažení nejvyššího bodu planety radost, Marco opakoval, že je unavený a že bylo příliš mnoho sněhu a příliš mnoho lezení.
A před sebou měl ještě tu nejnebezpečnější část.
Odspodu se začínala zvedat oblačnost, bylo pozdě a Siffredi se nacházel v takzvané zóně smrti, kde lidský organismus kvůli nedostatku kyslíku postupně přestává normálně fungovat. Šerpové se ho snažili přesvědčit, aby svůj plán vzdal a sestoupil s nimi běžnou cestou. Jenže kvůli běžnému sestupu se Marco na Everest nevrátil.
„Uvidíme se zítra“
Na vrcholu přibližně hodinu odpočíval. Potom se začal připravovat. Vyměnil prázdnou kyslíkovou láhev za plnou, zkontroloval batoh s vodou a slaňovacím vybavením a připnul si snowboard. Jeho společníci se měli vrátit klasickou trasou. On chtěl zamířit severní stěnou k Hornbeinovu kuloáru. Phurba Tashi mu před odjezdem řekl, aby na sebe dával pozor. Podle jeho pozdější vzpomínky Siffredi odpověděl: „Dobře, Phurbo. Uvidíme se zítra.“ Byla přibližně třetí hodina odpoledne.
Siffredi se rozjel. Udělal několik oblouků, chvíli ještě čekal na hřebeni a potom začal traverzovat směrem k Hornbeinovu kuloáru. V 15.15 ho šerpové ztratili z očí. Netušili, že ho právě viděli naposledy.
Stopa náhle skončila
Zpočátku nebyl důvod k panice. Severní stěna Everestu je obrovská a členitá a snowboardista jel jinudy než jeho společníci. S přibývajícím časem ale začalo být jasné, že něco není v pořádku.
Podle dobového záznamu bylo možné část Siffrediho sjezdu sledovat dalekohledem z předsunutého základního tábora. Ve sněhu byla vidět jeho stopa, která vedla zhruba do výšky 8600 metrů. Potom končila. Pod tímto místem nebyl vidět Siffredi, snowboard ani pokračování stopy.
Jeho šerpové později popsali ještě podivnější okamžik. Při sestupu údajně zahlédli hluboko pod sebou cosi, co připomínalo člověka. Postava se měla zvednout a poté sklouznout po svahu. Když se ale dostali níže, žádné snowboardové stopy na místě nenašli. Vzhledem k obrovské vzdálenosti, vyčerpání a podmínkám na hoře nelze říci, co ve skutečnosti spatřili. Jisté bylo jen jedno. Marco se nevrátil.
Everest nevydal ani tělo
Co se s třiadvacetiletým Francouzem stalo, zůstává dodnes nejasné. Mohl ho strhnout sníh, mohl ztratit kontrolu nad snowboardem nebo se zřítit severní stěnou. Jeho tělo mohlo skončit také v některé z ledovcových trhlin.
Žádnou z těchto teorií se však nepodařilo potvrdit.
Nenašlo se tělo, snowboard ani část vybavení, která by ukázala, kde přesně jeho poslední jízda skončila.
