Článek
Byl březen roku 1963. Osmiletá Marie Platzerová se měla z Jindřichova Hradce vrátit domů do Otína. Koupila mamince karafiát, kterým jí chtěla udělat radost k Mezinárodnímu dni žen. Jenže autobus jí ujel.
Dnes by rodiče dítěti zavolali na mobil, přijeli pro něj nebo by alespoň věděli, kde se pohybuje. Před více než šedesáti lety byla situace jiná. Maruška se rozhodla, že půjde domů pěšky. Do cíle jí zbývalo jen několik kilometrů. Cesta vedla kolem textilní továrny Jiholen a přes lesík kolem Hamerského potoka. Právě potkala teprve dvacetiletého mladíka Jaroslava Rukavičku.
Otec tušil, že se něco stalo
Když se Maruška nevrátila domů, rodiče začali mít strach. Její zmizení oznámili Veřejné bezpečnosti. Pátrači procházeli trasu, po níž se dívka mohla vydat. V lesíku našli její tělo. Osmiletá školačka byla sexuálně napadena a zavražděna. Pro kriminalisty bylo zřejmé, že hledají sexuálně motivovaného vraha. Otázkou bylo, kdo jím je. A právě tehdy se ukázalo, jak důležité může být svědectví člověka, který zdánlivě s vyšetřovaným zločinem nemá nic společného.
Jiná dívka mu unikla
V Jindřichově Hradci žila o něco starší maturantka, která měla krátce před vraždou vlastní děsivý zážitek. Na cestě domů ji obtěžoval mladý muž. Nezůstalo jen u nevhodných řečí – pokusil se ji přinutit k sexu. Dívce se však podařilo uniknout. Po vraždě malé Marušky její zkušenost dostala úplně jiný význam. Popis mladíka, kterého potkala, odpovídal také informacím dalších svědků. Stopy začaly kriminalisty přivádět k Jaroslavu Rukavičkovi. A důkaz, který proti němu svědčil, nakonec nemuseli hledat nijak daleko.
Zkrvavený nůž zůstal v kredenci
Rukavička se totiž nezbavil vražedné zbraně. Nůž se stopami krve zůstal v kredenci u jeho matky. Dokázat, kdo Marušku zavraždil, tak nakonec nebyl pro kriminalisty největší problém. Složitější otázka čekala na znalce. Byl Rukavička za své jednání plně odpovědný? Případem se zabývali psychiatři Vladimír Študent a Ivan Horvai. Museli posoudit Rukavičkův duševní stav a otázku jeho příčetnosti. Výsledek byl pro další řízení zásadní: nebyla u něj shledána taková duševní porucha, která by jej zbavovala odpovědnosti za spáchaný čin. Následoval soud a nejvyšší trest, jaký tehdejší československé právo umožňovalo.
Jaroslav Rukavička byl odsouzen k smrti.
O vraždě se v novinách mlčelo
Z dnešního pohledu je na případu pozoruhodná ještě jedna okolnost. Vražda osmiletého dítěte by dnes zaplnila titulní stránky novin a celé dny by jí věnovala pozornost televizní zpravodajství. V roce 1963 tomu bylo jinak.
Když se o desítky let později po dobových zprávách pátralo, ukázalo se, že v regionálním týdeníku Rozvoj ani v Jihočeské pravdě o případu není zmínka.
Knihovnice Muzea Jindřichohradecka Štěpánka Běhalová to později vysvětlovala jednoduše: negativní zprávy tehdejší tisk prakticky nepřinášel. Noviny byly plné informací o práci, zemědělství a budování socialismu. Brutální vražda malé školačky se do obrazu společnosti, který měl tisk vytvářet, nehodila. Mlčely noviny, nikoli lidé. V Jindřichově Hradci se na tragédii nezapomnělo.
Lidé se cestě vyhýbali ještě po desetiletích
Lesní pěšina mezi lávkou přes Hamerský potok a cestou k někdejší textilce dostala po vraždě pověst místa, kterému je lepší se vyhnout.
Příjmení vraha se stalo součástí místní paměti. Rodiče děti strašili příběhem o Rukavičkovi, krvavém kameni v lese i karafiátu, který prý na místě vraždy zůstal.
Skutečný Jaroslav Rukavička už v té době dávno nežil. Rozsudek smrti byl vykonán 28. prosince téhož roku v pankrácké věznici. Platzerovi se později z Jindřichova Hradce odstěhovali do Rokycan. Na malou Marušku se v jejím rodném kraji nezapomnělo. O její hrob se ještě po desetiletích starali někdejší sousedé a místu, kde dívka zemřela, se lidé dlouho raději vyhýbali.
Zdroje:
