Článek
Stačilo přijít na nádraží o pár minut dřív a dva muži by se s největší pravděpodobností nikdy nepotkali. V pátek 16. listopadu 1984 přijel třiadvacetiletý mladík ze středních Čech do Prahy za svou dívkou. Schůzka se protáhla a když večer dorazil na hlavní nádraží, zjistil, že poslední vlak domů je dávno pryč. Další jel až ráno.
Byla polovina listopadu, venku se teplota pohybovala kolem nuly a podle pozdějších rekonstrukcí mrholilo. Mladík se proto usadil v nádražní hale a připravoval se na několikahodinové čekání. Právě tam ho oslovil šestačtyřicetiletý muž.
Jmenoval se Bohumír Kabelák a působil jako ředitel propagace Československého Filmexportu, podniku, který zajišťoval zahraniční obchod s našimi filmy. Bydlel ve vile na Barrandově. Kabelák mladíka pozval na pivo. Ten neměl kam jít, a tak souhlasil.
Ani jeden v tu chvíli netušil, že za několik hodin bude jeden mrtvý a druhý bude dalších třiatřicet let čekat, zda si pro něj nepřijde policie.
Z nádraží do barrandovské vily
Po posezení v restauraci Kabelák navrhl, aby pokračovali u něj doma. Nabídl mladíkovi také možnost přespat, což po zmeškaném posledním vlaku a v nevlídném počasí nebyla špatná nabídka. Ve vile ještě nějakou dobu pili. Pak se ale atmosféra změnila. Mezi oběma muži vypukla hádka a následovala rvačka. Co ji vyvolalo, zůstává jednou z nezodpovězených otázek celého případu. Jisté je, jak skončila. Třiadvacetiletý návštěvník popadl pásek a svého hostitele uškrtil. Potom prohledal zásuvky v domě a ještě před svítáním odešel. Na hlavní nádraží se tentokrát dostal včas. Prvním ranním vlakem odjel domů.
Matka se nemohla synovi dovolat
Kabelák zůstal ležet mrtvý ve svém domě a dva dny nikdo netušil, co se tam odehrálo. Znepokojila se až jeho matka. Syn jí nezvedal telefon, a tak požádala souseda, aby se za ním podíval.
Ten našel Kabeláka mrtvého na podlaze koupelny. Rozběhlo se rozsáhlé vyšetřování. Kriminalisté ale stáli před zásadním problémem. Nevěděli, kdo neznámý návštěvník byl, odkud přišel ani proč Kabeláka zabil. Příslušníci SNB proto prověřovali několik možností.
Jedna z hlavních verzí byla loupežná. Kabelák díky svému zaměstnání cestoval do zahraničí a kriminalisté uvažovali o penězích a valutách. Pro tuto variantu mluvily také prohledané zásuvky. Jenže existovala i druhá stopa.
Kriminalisté hledali i mezi pražskými homosexuály
Vyšetřovatelé připouštěli, že vražda mohla mít sexuální pozadí. Začali proto prověřovat také prostředí pražské homosexuální komunity a místa, kde se její členové tehdy tajně scházeli. Jednou z hypotéz bylo, že neznámým návštěvníkem mohl být homosexuální prostitut. Ani tato stopa ale nikam nevedla. Vyšetřování přitom bylo na svou dobu mimořádně rozsáhlé. Kriminalisté vyslechli a prověřili přibližně tisíc lidí, vytvořili identikit hledaného mladíka a pečlivě zpracovali místo činu.
Jeden z nich je dokonce přivedl ke konkrétnímu podezřelému. Ukázalo se však, že s vraždou nemá nic společného. Roky ubíhaly a vrah nikde. V roce 1989 bylo vyšetřování oficiálně ukončeno. Z Kabelákovy vraždy se stal policejní pomníček.
Jedna dlaň zůstala ve spise
Kriminalistický technik ale v barrandovském domě udělal něco, co se mělo ukázat jako zásadní až o generaci později. Mezi stopami zajistil otisk lidské dlaně. V roce 1984 nebylo s čím ho spolehlivě spojit. Zůstal proto uložený ve spise spolu s dalšími stopami. Vrah mezitím zestárl. Z třiadvacetiletého mladíka se stal muž středního věku, který podle pozdějších informací žil běžným rodinným životem. O tom, co se stalo jedné listopadové noci na Barrandově, údajně neřekl ani manželce a nejbližším. Úplně klidně ale zřejmě nežil. Policistům později přiznal, že se po vraždě celá desetiletí bál přijet do Prahy. Měl strach, že by ho tam mohli dopadnout. Netušil, že jeho největším problémem není člověk, který by si po třiceti letech vzpomněl na jeho tvář, ale jeho vlastní dlaň
Po 33 letech počítač našel shodu
Kriminalistická technika se za tři desetiletí dramaticky změnila. Na oddělení kriminalistické techniky a expertiz Jihomoravského kraje začali odborníci kontrolovat daktyloskopické stopy ze starých neobjasněných případů a dodatečně je vkládali do elektronického systému. Došlo i na otisk z Kabelákova domu. Tentokrát systém našel shodu. Dlaň patřila konkrétnímu muži, jehož otisky se mezitím dostaly do policejní databáze kvůli jiné trestné činnosti. Po třiatřiceti letech měli pražští kriminalisté konečně jméno. Muži, kterého hledali od roku 1984, bylo šestapadesát. Detektivové prvního oddělení za ním vyrazili domů. Samotný otisk totiž ještě nedokazoval vraždu. Muž mohl být v Kabelákově vile z úplně jiného důvodu. Když se ho policisté začali vyptávat, všechno popřel. Tvrdil, že s vraždou nemá nic společného. Pak se ale začal do své výpovědi zamotávat. A nakonec se přiznal.
Do vězení nešel
Po třiatřiceti letech tak policisté konečně věděli, kdo Bohumíra Kabeláka zabil. Muž popsal setkání na nádraží, společné pití i konflikt v domě. Přiznal také svůj dlouholetý strach z návratu do Prahy. Podle policejního mluvčího se mu po přiznání viditelně ulevilo. Tajemství, které si nesl od třiadvaceti let, bylo konečně venku. Vzápětí se mu ulevilo podruhé.
Dozvěděl se totiž, že za Kabelákovu vraždu už před soud nepůjde. Podle právní úpravy vztahující se na čin z roku 1984 byla vražda po tak dlouhé době promlčená.
Policisté tedy vyřešili jeden ze svých starých pomníčků. Znali oběť, znali vraha a měli jeho přiznání. Potrestat ho už nemohli.
Zdroje:
