Článek
Na střeše slyšel hlasy svých spolužáků z FAMU. Vyběhl je hledat, uklouzl a najednou visel vysoko nad zemí. Zachytila ho kožená bunda, která se zasekla o okap. Kdyby nevydržela, život Viktora Tauše mohl na Štědrý den roku 1997 skončit.
Ze střechy ho sundali hasiči. Sanitka pak mladého studenta režie odvezla do psychiatrické nemocnice v Bohnicích. Zůstal tam půl roku.
Za sebou měl necelé dva roky závislosti na tvrdých drogách. Před sebou cestu, během níž měl znovu spadnout, přijít o střechu nad hlavou a další dva roky strávit na ulici.
Poprvé rovnou heroin do žíly
Na začátku přitom nebyla žádná touha po sebezničení. Tauš svůj pád později popisoval jako téměř neuvěřitelně naivní.
Na střední škole v pražské Panské měl charismatického spolužáka, který bral heroin. Když byl Tauš v prvním ročníku FAMU, nechal ho u sebe několikrát přespat. Viděl člověka plného energie a vůbec mu nedocházelo, co heroin dokáže.
Drogy předtím podle svých slov neznal. První, kterou vyzkoušel, tak nebyla marihuana ani nějaký večírkový experiment. Byl to heroin. A rovnou nitrožilně.
Zpočátku mu to připadalo jako několikadenní večírek. Jenže přibližně po pěti dnech přišlo vystřízlivění. Když se pokusil přestat, dostavily se bolesti. Teprve tehdy pochopil, že z toho, do čeho právě vstoupil, se nevystupuje tak snadno.
Místo aby zabrzdil, pokračoval.
Drogy ho postupně zavedly mezi úplně jiné lidi a vytvořily kolem něj nový svět. Později se k heroinu přidal pervitin. Právě kombinace drog nakonec přispěla k toxické psychóze.
A pak přišel Štědrý den roku 1997 a střecha.
Z okapu rovnou do Bohnic
Tauš byl přesvědčený, že slyší hlasy spolužáků z FAMU. Vyrazil za nimi na střechu svého podkrovního bytu, uklouzl a zůstal viset zachycený za bundu.
„Nebýt toho poutka, žádná Amerikánka není, není nic,“ vzpomínal po letech. Bundu si nechal.
Hasiči ho dostali dolů a sanitka odvezla do Bohnic. Léčení však nebylo jednoduché. Jedním z lidí, kteří mu pomohli vydržet, byl mim a herec Boris Hybner, kterého Tauš obdivoval a považoval za svého zásadního učitele.
Do léčebny mu Hybner poslal dopis. Taušův zápas v něm označil za „boj o tvar“ – podobně jako když umělec vytváří dílo. Tentokrát měl ale Tauš vytvořit znovu sám sebe.
Po letech řekl, že mu ten dopis doslova zachránil život.
V roce 1998 léčebnu opustil. A udělal něco, co se později ukázalo jako velmi riskantní. Svou zkušenost obrátil ve film.
O heroinu natočil Kanárka
Výsledkem byl celovečerní debut Kanárek. Tauš v něm využil vlastní zkušenost s drogovou závislostí a sám se objevil před kamerou.
Očekával možná úlevu, pochopení nebo svobodu, kterou může přinést veřejné přiznání. Přišlo něco jiného.
Najednou se na něj okolí začalo dívat především jako na narkomana. Tauš později s určitou hořkostí říkal, že „feťákem“ se pro své okolí vlastně stal teprve ve chvíli, kdy o drogách natočil film.
Kanárek navíc komerčně neuspěl a zůstaly po něm dluhy přesahující dva miliony korun.
Tauš se uzavřel do sebe. Několik měsíců téměř nevycházel z bytu a přestal platit nájem. Jednoho dne přišlo nevyhnutelné. Musel pryč. Vzal matraci a odnesl ji na Petřín. První noc pod širým nebem se změnila ve dva roky.
Nejtěžší nebylo sehnat drogu, ale boty
Život bezdomovce později popisoval bez romantiky. Přespával, kde se dalo.
Když byla zima a potřeboval zůstat vzhůru, pomáhal mu pervitin. K heroinu se už podle svých slov nikdy nevrátil, k pervitinu ale během života na ulici několikrát ano. Paradoxně prý nebylo nejtěžší obstarat si drogu. Tou byly boty.
Staré, promočené nebo špatně padnoucí boty znamenaly puchýře, plíseň a rány na nohách. Kdo nemohl chodit, měl na ulici vážný problém. Tauš vzpomínal, jak hledal obuv v kontejnerech a vystřihoval si z kartonu provizorní vložky, které po pár minutách promokly.
Následky si odneslo i jeho tělo. Mluvil o problémech se zuby, prodělané žloutence typu C i dlouhém návratu organismu do normálu.
Jednou skončil na čtyřiadvacet hodin na policii kvůli tomu, že v obchodě ukradl tvarohovo-makový koláč. Ani ho prý nestihl ochutnat.
Pod Jiráskovým mostem si vypral a šel hledat práci
Z ulice ho nakonec nedostal žádný dramatický zásah policie ani další pobyt v léčebně.
Začal se tam podle vlastních slov nudit. Chyběli mu lidé, vztahy a práce. Jednoho dne si proto pod Jiráskovým mostem vypral oblečení a vydal se do reklamní agentury. Zeptal se, jestli nepotřebují někoho na kreslení storyboardů. Potřebovali.
Večer ještě odjel na konečnou autobusu a spal na louce. Ráno se umyl ve Vltavě a šel znovu do práce. Přibližně za dva měsíce už měl na vlastní nájem. Začal splácet dluhy a vracet se k filmu.
Důležitou roli v tom sehrálo i setkání s ženou, kterou později nazýval Amerikánkou. Také ona žila na ulici, mnohem déle než on. Jednou za svítání mu začala vyprávět svůj životní příběh. Tauše zasáhl natolik, že si v dubnu 2000 poznamenal první myšlenku na jeho zpracování. Trvalo téměř čtvrt století, než se Amerikánka dostala na filmové plátno.
Příběh, který mohl nikdy nevzniknout
Viktor Tauš se postupně prosadil jako režisér a producent. Natočil Sněženky a machry po 25 letech, Klauny, televizní Modré stíny či oceňovaný seriál Zrádci. Jeho dlouholetý projekt Amerikánka se stal divadelním představením a nakonec i filmem, který získal několik Českých lvů.
Ke své drogové minulosti se přitom nevrací jako k hrdinskému příběhu o vítězství nad závislostí. Spíš jako k části života, kterou už nepotřebuje opakovat.
Zdroje:
