Článek
Nebyl to milostný dopis ani deník. Pisatel vypočítával jména lidí a věci, které u nich zůstaly. Zmiňoval strýčka, tetičku a další osoby většinou jen křestními jmény, jako by předpokládal, že adresát přesně ví, o kom je řeč. Z textu bylo patrné také to, že jej psal otec svému synovi.
Proč ale sepisoval, kde je uložen rodinný majetek? Proč lístek skončil ve sklenici na půdě? Odpověď vedla desítky let do minulosti, k rodině jemnického obchodníka s obilím Arnošta Schwarzbarta a jeho jedinému synovi Ottovi.
Zachránit alespoň dítě
Arnošt Schwarzbart žil v Jemnici s manželkou Bedřiškou a synem Ottou. Patřili k místní židovské komunitě a ještě před válkou vedli život, který měl brzy nenávratně zmizet.
Otto se narodil v roce 1924. Po okupaci českých zemí se Schwarzbartovi pokoušeli dostat do zahraničí. Část příbuzných už v roce 1938 odešla do Palestiny, jenže získat povolení k vystěhování pro celou rodinu bylo stále obtížnější. Když se tedy objevila možnost poslat do bezpečí alespoň syna, rozhodli se jí využít.
Prostřednictvím Aliji mládeže odjížděly židovské děti a dospívající z území ohrožených nacisty do jiných zemí, kde se měli připravovat na pozdější život v Palestině. V listopadu 1939 tak z Prahy vyrážela také skupina téměř osmdesáti mladých lidí mířících do Dánska. Mezi nimi byl patnáctiletý Otto.
Rodiče ho z Jemnice doprovodili až do Prahy. Den před jeho odjezdem vznikla fotografie, na níž ještě stojí všichni tři společně. Dne 23. listopadu pak Arnošt s Bedřiškou syna vyprovodili na nádraží. Netušili, že se vidí naposledy.
Otto odjel na sever a jeho rodiče se vrátili do Jemnice. Právě do této doby zřejmě patří i podivný vzkaz nalezený o desítky let později. Arnošt na něj drobným písmem zaznamenával, komu rodina svěřila různé věci a kde je může syn jednou hledat. Byl to praktický návod pro dobu, kdy se Otto vrátí domů. Pak papír vložil do sklenice a ukryl na půdě.
Ani Dánsko nezůstalo bezpečné
Zatímco Arnošt a Bedřiška zůstávali v okupované vlasti, jejich syn žil na dánských farmách, učil se zemědělským pracím a připravoval se na budoucnost, kterou měl prožít v Palestině.
Jenže už v dubnu 1940 obsadilo Německo také Dánsko. Postavení tamních Židů bylo zpočátku příznivější než v okupovaných českých zemích. Na podzim roku 1943 se ale nacisté rozhodli zasáhnout i proti nim. Většině dánských Židů se podařilo uprchnout přes moře do neutrálního Švédska.
Otto se o útěk pokusil také, ale neuspěl. Němci ho zatkli a v říjnu 1943 deportovali do Terezína.
Po čtyřech letech se tak paradoxně ocitl zpět v zemi, odkud ho rodiče poslali pryč, aby ho před nacisty zachránili. Tentokrát za zdmi ghetta.
Teprve tam začal zjišťovat, co se mezitím stalo doma. V Terezíně našel příbuzné a dozvěděl se, že jeho rodiče ghettem prošli už před ním. Oba skončili v transportu.
Arnošt ani Bedřiška se nevrátili. Jejich jména dnes najdeme mezi oběťmi holokaustu z Jemnice.
Záchrana přišla na konci války
Ottovi paradoxně pomohlo spojení se zemí, kam ho rodiče kdysi poslali. Dánské úřady se o lidi deportované ze svého území zajímaly a vyvíjely tlak na německé úřady. Vězni přivezení z Dánska proto měli v Terezíně poněkud jiné postavení než většina ostatních.
Otto navíc dostával potravinové balíčky. V ghettu, kde lidé trpěli hladem, znamenaly nejen větší šanci přežít. Část obsahu mohl směnit za oblečení a další nezbytné věci. V Terezíně nakonec strávil zhruba rok a půl.
Dne 13. dubna 1945 přijela do ghetta neobvyklá kolona přibližně třiceti švédských autobusů a dánských sanitek. Byly součástí záchranné operace známé jako Bílé autobusy, která měla dostat skandinávské vězně z nacistických táborů do bezpečí. Z Terezína tehdy odjelo 423 internovaných. Mezi nimi Otto Schwarzbart.
Více než pět let po loučení s rodiči na pražském nádraží byl znovu svobodný. Arnošt a Bedřiška se okamžiku, kdy jejich syn opustil nacistické vězení živý, nedožili.
Jejich rozhodnutí z roku 1939 ho ale nakonec skutečně zachránilo.
Do Jemnice už se nevrátil
Po válce se Otto usadil v Dánsku. Pokoušel se zjistit více o osudu rodičů i o tom, co po rodině zůstalo, nakonec však začal nový život v zemi, kam ho kdysi poslali jako patnáctiletého chlapce.
Pracoval na farmách, vystudoval vysokou školu, stal se zemědělským inženýrem a založil vlastní rodinu.
Do rodného města se nevrátil ani po pádu komunismu. Jeho syn Kenn mu později nabídl, že se s ním do Jemnice podívá, Otto však odmítl. Místo, které opustil jako dospívající chlapec a kde ztratil rodiče, už zřejmě za svůj domov nepovažoval.
Zemřel v Dánsku v roce 2014.
A zatímco prožil celý svůj dospělý život stovky kilometrů od rodného města, v jeho někdejším domě stále čekalo něco, o čem pravděpodobně nevěděl.
Vzkaz ze sklenice
Dům Schwarzbartových mezitím změnil majitele a příběh jeho předválečných obyvatel postupně mizel z paměti. Až při vyklízení půdy narazila rodina Nunvářových na sklenici s německy popsaným papírem.
Překlad se nakonec dostal k etnografce Janě Lochmanové a jednotlivé střípky začaly zapadat do sebe. Pisatelem byl Arnošt Schwarzbart a adresátem jeho syn Otto.
Najednou dával smysl i zvláštní seznam jmen a věcí. Otec synovi zanechal informace o majetku, který rodina svěřila známým. Počítal s tím, že je Otto po návratu bude potřebovat.
Jenže syn, pro kterého byl vzkaz určen, už práh rodného domu nikdy nepřekročil.
Papír ve sklenici tak přežil svého pisatele, válku, holokaust i desetiletí, během nichž se v domě vystřídali další lidé. Když ho konečně někdo rozložil a začal pátrat po jeho původu, Arnošt s Bedřiškou byli dávno mrtví a Otto prožil téměř celý život v Dánsku.
Vzkaz svůj původní účel nikdy nesplnil. Synovi nepomohl získat zpět věci, které mu chtěl otec zachovat.
Po desítkách let však sehrál jinou roli. Připomněl příběh Arnošta a Bedřišky Schwarzbartových, kteří nedokázali zachránit sami sebe, ale včas udělali rozhodnutí, díky němuž jejich jediný syn holokaust přežil.
Zdroje:
