Článek
Na první pohled to byla jen stará skleněná tabulka. Ležela desítky let mezi věcmi uloženými na oratoři nad sakristií kostela v Odrách. Když ji tam v roce 2021 při úklidu objevil farář Petr Kuník, mohl ji považovat za bezcenný pozůstatek německé minulosti města.
Na opálovém skle stálo:
Irmgard Winkler – Blumenhandlung.
Irmgard Winkler – květinářství.
Farář tabulku nevyhodil. Předal ji bratrům Zdeňkovi a Emilovi Mateiciucovým, kteří se zabývají historií Oder a shromažďují předměty po někdejších německých obyvatelích města. Netušili, že právě drží v rukou první stopu k tragédii, na kterou se v Odrách téměř zapomnělo.
Květinářka, která jako by zmizela
Pátrání zpočátku nikam nevedlo. V Odrách před koncem války žilo několik rodin Winklerových. Jedna z nich obývala dům v Zámecké ulici. Hlavou rodiny byl Franz Winkler, narozený roku 1886 v Klokočově. Pracoval jako dělník v místní továrně Optimit. Žil s manželkou Aurelií a dvěma dospělými svobodnými dcerami Elisabeth a Irmgard.
Právě mladší Irmgard provozovala květinářství, jehož reklamní tabulka se po desetiletích objevila v kostele. Jenže pak přišla zvláštní okolnost. Když badatelé procházeli seznamy německých obyvatel odsunutých z Oder po válce, rodinu z květinářství mezi nimi nenašli. Nebyla ani mezi lidmi, kteří odsunu nepodléhali. Winklerovi jako by po skončení války zmizeli. Odpověď nakonec nepřišla z českého archivu, ale z Německa.
Ozvala se žena, která bydlela nedaleko
Badatelé zveřejnili fotografii tabulky prostřednictvím krajanského časopisu v Německu. Ozval se oderský rodák Wilfried Türk a prostřednictvím něj také žena, která mohla záhadu vysvětlit. Jmenovala se Leopoldine Schmidová. Narodila se v Odrách roku 1927 a v květnu 1945 jí bylo osmnáct let. Její rodina bydlela rovněž v Zámecké ulici. Když ji badatelé vypátrali, bylo jí už přes devadesát. Na květen 1945 ale nezapomněla.
Fronta se tehdy rychle blížila. Nedaleký Fulnek těžce zasáhly boje, město hořelo a německé jednotky ustupovaly před Rudou armádou směrem k Odrám. Někteří obyvatelé město opustili, jiní zůstali a čekali, co příchod fronty přinese.
Dne 6. května začalo sovětské dělostřelectvo Odry ostřelovat. Ustupující němečtí vojáci vyhodili do vzduchu mosty přes rozvodněnou řeku. Jedna konstrukce však zůstala alespoň částečně použitelná. Železná lávka, které místní říkali Květinová. Právě po ní začali večer přecházet sovětští vojáci.
První dům stál jen kousek od lávky
Poškozenou lávku bylo třeba provizorně zprůchodnit. Podle vzpomínek Leopoldine pomohli sovětským vojákům i její rodiče, kteří poskytli prkna.
Přes úzkou konstrukci pak přejížděly vojenské povozy a lehčí automobily. Ráno 7. května už byla Rudá armáda na oderském náměstí. Jen několik desítek metrů od lávky stál v Zámecké ulici nenápadný dům.
Na něm visela cedule:
Irmgard Winkler – Blumenhandlung.
Uvnitř byli Franz a Aurelie Winklerovi a jejich dvě dcery. Elisabeth bylo 31 let, Irmgard 28.
Právě o tom, co se mělo odehrát uvnitř domu, podala po desetiletích svědectví Leopoldine Schmidová. Podle její výpovědi sovětští vojáci vtrhli dovnitř a obě mladé ženy před jejich rodiči znásilnili. Pak pokračovali dál. Pro Winklerovy ale válka v tu chvíli neskončila osvobozením. Během několika následujících hodin přestala existovat celá rodina.
Elisabeth utekla do pivovaru
Starší Elisabeth z domu odešla do nedalekého Friedova pivovaru. Tam se oběsila.
Irmgard, jejíž jméno stálo na vývěsním štítu květinářství, si podřezala žíly. Stejným způsobem ukončila život jejich matka Aurelie. Otci Franzovi bylo 58 let. Zastřelil se.
Čtyři členové jedné rodiny tak zemřeli během jediného dne. Právě v této části už příběh nestojí pouze na vzpomínce pamětnice. Badatelé při dalším pátrání objevili Winklerovy v oderských záznamech zemřelých. Všichni čtyři mají jako datum smrti uveden 7. květen 1945.
Pohřeb se uskutečnil o čtyři dny později, 11. května, na oderském hřbitově. Kde přesně rodina odpočívá, dnes nikdo neví. Číslo hrobu v záznamu chybí, hrob se nedochoval a nezachovala se ani hřbitovní kniha, která by mohla místo určit.
Zůstala po nich jediná fotografie
Leopoldine Schmidová poskytla badatelům ještě jednu důležitou věc – starou skupinovou fotografii křesťanského spolku z roku 1940.
Na snímku stojí mezi ostatními obyvateli Oder také Elisabeth a Irmgard. Dvě mladé ženy, o jejichž osudu po válce téměř nikdo nevěděl. Schmidová o událostech podle Zdeňka Mateiciuce ani po desetiletích nechtěla příliš hovořit. Vzpomínky pro ni zůstávaly bolestivé.
Její výpověď přitom umožnila propojit několik do té doby nesouvisejících stop: zapomenutou ceduli z kostela, rodinu chybějící v seznamech odsunutých obyvatel, čtyři úmrtí zaznamenaná ve stejný den a starou fotografii dvou sester. Příběh květinářství ale přivedl badatele ještě k něčemu mnohem většímu.
Nebyli jediní
Když začali procházet matriky, seznamy zemřelých a další dokumenty, zjistili, že konec války měl v Odrách mnohem více civilních obětí.
Postupně našli 42 lidí, kteří zemřeli během posledních válečných dnů a v následujícím období. Okolnosti jejich smrti nebyly stejné. Někteří zahynuli při bojích, další byli zastřeleni, jiné zabila nevybuchlá munice a část obyvatel spáchala sebevraždu. Po desetiletí je nepřipomínalo prakticky nic.
Německé obyvatelstvo, které před válkou tvořilo velkou část obyvatel Oder, bylo po válce odsunuto. Lidé, kteří místní rodiny znali, zmizeli a s nimi postupně mizely i jejich příběhy. Winklerovi neměli ani označený hrob.
Květiny se do příběhu vrátily
V roce 2024 vznikla v Odrách Květinová cesta. Začíná symbolicky u železné lávky přes Odru, po níž v květnu 1945 vstoupili sovětští vojáci do této části města. Pokračuje k místu někdejšího domu Winklerových a končí na hřbitově.
Na místě, kde stávalo květinářství, připomínají Elisabeth a Irmgard dva kovové květy. Na hřbitově stojí další památník. Do ocelových okvětních lístků jsou vyražena jména 42 civilních obětí.
Mezi nimi jsou Franz, Aurelie, Elisabeth a Irmgard Winklerovi. Od jejich smrti tehdy uplynulo téměř osmdesát let.
Celé pátrání přitom začalo předmětem, který mohl při obyčejném úklidu skončit v odpadu. Malou skleněnou cedulí z dávno zaniklého obchodu.
Irmgard Winkler – Blumenhandlung.
Jedinou věcí, která po květinářství zůstala a nakonec pomohla vrátit jména i příběh lidem, na které se téměř zapomnělo.
Zdroje:
