Článek
Višegrad je malebné město na východě Bosny, proslavené kamenným mostem Mehmeda Paši Sokoloviće. A právě na toto mostě, který je památkou UNESCO, došlo k jednomu z největších zvěrstev. Na most byli na jaře a v létě roku 1992 naháněni ve velkém počtu bosňanští civilisté, kteří byli zavražděni a svrženi do řeky Drina.
V létě toho roku se ředitel vodní elektrárny Bajina Bašta musel obrátit na višegradskou policii s naprosto neuvěřitelnou stížností: „Zpomalte prosím tok mrtvol po Drině.“ Těla zavražděných Bosňáků, které srbští ozbrojenci házeli z mostu do řeky, totiž ucpávala propustě přehrady tak rychle, že je zaměstnanci nestíhali vytahovat.
V této atmosféře etnických čistek, kdy se ze sousedů stávali kati, udělali Srbové sedm kilometrů od města, z hotelu Vilina Vlas uprostřed jehličnatých lesů, symbol jiného druhu teroru.
Sexuální otroctví s razítkem státu
Pokud se dnes podíváte na propagační materiály Republiky srbské, Vilina Vlas (v překladu „Vílin vlas“) vypadá jako idylické rehabilitační centrum. Minerální prameny, vůně borovic, klid. Kampaň se sloganem „Čekáme vás ve Višegradu“ dokonce nabízí dárkové vouchery na stravovací a lázeňské služby.
Jenže paměť je nepříjemná věc. Pro ty, kteří přežili rok 1992, není Vilina Vlas hotelem, ale „znásilňovacím táborem“. Podle zpráv Komise expertů OSN zde bylo v nelidských podmínkách drženo nejméně 200 bosňanských žen a dívek. Mnohým nebylo ani čtrnáct let.
Nebyla to „jen“ válečná nadrženost vojáků. Šlo o promyšlený nástroj genocidy. Cílem bylo ponížit, dehumanizovat a – jak dosvědčila jedna z obětí – „zasít do bosenských dívek srbské osivo“. Trýzniteli nebyli jen anonymní vojáci, ale i členové polovojenských jednotek Bílých orlů pod velením Milana Lukiće, sadisty, který si v hotelu zřídil hlavní stan. Lukić byl později v Haagu odsouzen na doživotí, ale ironií osudu nikoliv za to, co se dělo za zdmi Vilina Vlasu. Sexuální násilí se do obžaloby tehdy „nevešlo“.
Skok do prázdna jako jediná svoboda
Příběhy z chodeb tohoto hotelu jsou esencí čirého zoufalství. Nejznámějším symbolem odporu se stala čtyřiadvacetiletá Jasmina Ahmetspahić. Poté, co byla čtyři dny opakovaně znásilňována, pochopila, že se ze spárů svých věznitelů živá nedostane. Aby si uchovala poslední zbytky lidské důstojnosti a zabránila dalšímu týrání, zvolila jediné východisko, které jí zbylo. Skočila z okna hotelového pokoje.
Dnes v tom samém hotelu turisté otevírají stejná okna, aby vyvětrali pokoj před spaním. Podle Bakiry Hasečićové, rodačky z Višegradu a předsedkyně Sdružení žen obětí války, se v hotelu po válce dlouhá léta v podstatě neměnilo vybavení. „Lidé často netušili, že spí v postelích, kde byly ženy znásilňovány a plavou v bazénu, kde byli lidé vražděni,“ říká s hořkostí. Její sestra ve Vilina Vlas zemřela, stejně jako většina vězněných dívek.
Turismus amnézie
Srbské úřady se systematicky snaží minulost vymazat. Neexistuje zde žádná pamětní deska, žádné memento. Místo toho se provozuje „turismus amnézie“. Když australská herečka Kym Vercoe v roce 2008 v hotelu náhodou přespala a později zjistila jeho historii, byla v šoku. Její zkušenost vyústila v divadelní hru a film „Pro ty, kteří už nemohou vyprávět“.
Na opačném pólu stojí postavy jako rakouský spisovatel Peter Handke. Nositel Nobelovy ceny a obhájce Slobodana Miloševiče ve svých textech popíral genocidu v Bosně a zpochybňoval vinu srbských jednotek. I on byl hostem hotelu Vilina Vlas. Pro lidi jako on je hotel důkazem vítězství jejich verze historie – verze, ve které se o zločinech mlčí, dokud nepřestanou existovat.
Trhlina v mlčení: Černohorský precedens
Zdá se však, že politika „zavřených očí“ narazila. Na sociálních sítích i mezinárodních platformách typu TripAdvisor protestovali lidé tak silně, že portál TripAdvisor dokonce musel pozastavit recenze hotelu. Stránka se totiž proměnila v bojiště mezi šokovanými lidmi a těmi, kteří se snažili image hotelu očistit.
Zásadní zlom přišel v březnu 2026. V rámci mezistátních kontraktů jezdili do hotelu černohorští důchodci na rehabilitace. Díky tlaku Asociace pro sociální výzkum a komunikaci a Centra pro občanské vzdělání došlo k něčemu nevídanému: Černohorský penzijní fond jednostranně ukončil se Srby smlouvu o spolupráci. Jde o první významný mezinárodní bojkot zařízení, které se snaží profitovat na své krvavé půdě.
Civilizace postavená na paměti
Popírání genocidy není jen lokální balkánský problém. Je to útok na samotné základy civilizace, která věří, že znát minulost je jedinou pojistkou proti jejímu opakování. Srbská vláda, která pobyty ve Vilina Vlasu dotuje, se snaží z místa hrůzy udělat banální rekreační středisko. Jenže v pokojích tohoto hotelu stále visí stín Jasminy Ahmetspahić a stovek dalších, jejichž křik měl být přehlušen bubláním vířivek.
Pokud se civilizovaný svět shodne na tom, že koncentrační tábory v Německu či Polsku jsou pietními místy, kde se neprodávají wellness balíčky, pak je otázkou, proč v srdci Evropy v roce 2026 stále funguje „rehabilitační centrum“, které svou existencí plive do tváře obětem systematického násilí.
Příště, až uvidíte lákavou nabídku na levné lázně na Drině, vzpomeňte si na ředitele elektrárny, který nestíhal vytahovat mrtvoly z vody. A na to, že ve se Vilině Vlasu nehojí rány, ale betonuje zapomnění.
Zdroje:
