Článek
Mohutný sloup dýmu byl vidět patnáct kilometrů daleko, tlaková vlna rozbíjela okna až ve čtyřicet kilometrů vzdáleném Zlíně a munice se rozlétla po celém okolí. Přestože tato akce otřásla celým regionem, strůjce výbuchu zůstává dodnes neodhalenou záhadou. Kdo stál za touto odvážnou operací, která narušila nacistickou válečnou mašinérii?
Poklidné ráno před bouří
Den 10. května 1944 začal v Bojkovicích jako každý jiný. Na místním tržišti se scházeli chovatelé dobytka na výstavě, zatímco do zbrojovky nastupovaly stovky zaměstnanců. Továrna, původně založená Vítězslavem Kyšerem v roce 1936, byla během války zabavena Němci a sloužila k výrobě munice pro německou armádu. Pracovalo zde přibližně dva tisíce lidí, kteří denně manipulovali s výbušninami pod dozorem několika desítek německých strážných.
Krátce před půl čtvrtou odpoledne, během střídání směn, se však klidný den změnil v chaos. „Ze zbrojovky bylo vidět obrovský záblesk. Vzápětí na to byla velikánská exploze a zahlédli jsme ve vzduchu trámy, něco na způsob, jak když rozsypete krabičku zápalek,“ vzpomínal tehdy jedenáctiletý Oldřich Juračka. Pět skladů s desítkami, možná až stovkou vagonů munice vyletělo do povětří. Tlaková vlna zničila okna, dveře, střechy a dokonce poškodila klenbu kostela svatého Vavřince, kde se rozbilo nádherné malované okno nad oltářem.
Přesné načasování, minimum obětí a maximální ztráty
Přes obrovský rozsah destrukce se událost obešla s minimálními ztrátami na životech. Zahynulo pouze pět německých strážných, zatímco žádný z dělníků neutrpěl vážná zranění. Důvod? Výbuchy začaly přesně ve chvíli, kdy se střídaly směny a většina zaměstnanců byla v šatnách u hlavní vrátnice, daleko od epicentra. Takové načasování bylo podle historika Tomáše Hamrlíka příliš přesné na to, aby šlo o náhodu. „Nikdo nevěří, že to bylo technické selhání,“ zdůrazňuje Hamrlík. Sabotáž byla zjevně pečlivě naplánovaná, aby minimalizovala ztráty na životech zaměstnanců, ale zároveň způsobila maximální škody nacistickému válečnému průmyslu.
Německá reakce a překvapivé rozhodnutí
Zpráva o výbuchu rychle dolehla až k nejvyšším představitelům protektorátní správy. Do Bojkovic osobně přijel státní ministr Karl Hermann Frank, známý svou krutostí. Zuřivý Frank původně požadoval drakonické tresty: zastřelení každého desátého zaměstnance továrny a srovnání Bojkovic se zemí. Překvapivě se však nic takového nestalo. Německé vyšetřování bylo uzavřeno s verdiktem, že šlo o technické selhání, pravděpodobně samovznícení munice kvůli špatnému stavu skladů. Nikdo nebyl zatčen ani potrestán, což je vzhledem k brutalitě nacistického režimu téměř nevídané. Historici se shodují, že tato verze je nepravděpodobná.
Dochoval se záznam jednoho z pracovníků, který několik dní před výbuchem upozorňoval na špatný stav střechy jednoho ze skladů, kde zatékalo, což mohlo vést k samovznícení munice. Tento dokument mohl Němcům posloužit jako záminka k uzavření případu bez dalšího vyšetřování. Přestože Němci finančně odškodnili majitele poškozených domů a poskytli materiál na opravy, absence tvrdých represí naznačuje, že v celé události mohlo být něco víc, než se na první pohled zdá.
Kdo stál za výbuchem?
Otázka strůjce sabotáže zůstává dodnes bez jasné odpovědi, protože se k akci nikdo ani po válce nepřihlásil, což jen prohlubuje její záhadu. Jedna z teorií připisuje výbuch ruským parašutistům, kteří se ukrývali v Bojkovicích u Františka Hrnčíře a mohli mít zkušenosti s výbuchy i motivaci zaútočit na nacistickou zbrojovku. Další verze ukazuje na místní partyzány napojené na 1. partyzánskou brigádu Jana Žižky, kteří byli aktivní v regionu a mohli mít přístup k výbušninám i informacím o továrně.
Nejčastěji se však hovoří o parašutistech Josefu Vancovi a Františku Kobzíkovi z paradesantní skupiny Carbon, která operovala ve spolupráci s londýnským exilovým vedením. Ti se na začátku května 1944 ukrývali v nedalekých Rudicích u bývalého četnického strážmistra Františka Lukáše, který je však z obavy, že jde o německé provokatéry, udal. Po obklíčení četníky se parašutisté zastřelili, což by mohlo vysvětlovat, proč se k sabotáži nikdo nepřihlásil.
Nejvíce kontroverzní teorii předkládá místní badatel Vlastimil Hela, podle nějž mohli mít prsty ve výbuchu sami Němci. „Není možné, aby po takové události neprovedli důkladné vyšetřování a nenašli viníka,“ tvrdí Hela. Finanční odškodnění obyvatel a absence represí podle něj naznačují, že Němci mohli o sabotáži vědět, nebo ji dokonce nějak iniciovat i když tato hypotéza zůstává spekulativní a postrádá konkrétní důkazy.
Sabotáž v Bojkovicích byla každopádně výjimečná svým rozsahem, protože se jednalo o největší akci za celou dobu Protektorátu. Přestože region nebyl centrem velkých odbojových akcí, právě tato událost ukázala, jak efektivní mohl být odpor proti nacistické okupaci.
Zdroje:
