Článek
Když byl v září 1941 jednadvacetiletý Muhammad Rezá Pahlaví dosazen na Paví trůn, působil spíše jako nesmělý mladík než jako budoucí „král králů“. Na trůn usedl po nucené abdikaci svého otce, který padl za oběť britsko-sovětské invazi. Mladý šáh zdědil zemi sevřenou válkou, cizími armádami i nedůvěrou vlastních obyvatel.
Zpočátku působil smířlivě. Udělil amnestii politickým vězňům, zmírnil nejtvrdší prvky otcovy diktatury a snažil se vystupovat jako moderní panovník otevřený světu. Írán se po druhé světové válce stal důležitým polem studené války a šáh rychle pochopil, že bez podpory Západu svou pozici neudrží.
Zlom přišel počátkem padesátých let. Premiér Muhammad Mosaddek znárodnil ropný průmysl, čímž vyvolal konflikt s Británií. Ekonomická krize a politické napětí vyústily v roce 1953 ve státní převrat organizovaný s podporou britských a amerických tajných služeb. Mosaddek padl a šáh, který předtím na několik dní uprchl ze země, se triumfálně vrátil. Od té chvíle začal svou moc upevňovat mnohem rozhodněji.
Bílá revoluce
Opřel se o armádu, tajnou policii SAVAK a podporu Spojených států. Odpůrci režimu byli sledováni, vězněni i mučeni. Zároveň však šáh rozjel ambiciózní modernizační projekt. V roce 1963 vyhlásil takzvanou Bílou revoluci – soubor reforem, které měly Írán vyvést z tradiční společnosti do éry průmyslu, vzdělání a ženské emancipace.
Pozemková reforma oslabila velkostatkáře, ženy získaly volební právo, rozšířilo se školství i zdravotní péče. Na papíře šlo o odvážný krok. V praxi však reformy narážely na hluboké sociální rozdíly a odpor duchovenstva. Rychlá modernizace z centra země často míjela chudý venkov. Zisky z ropy proudily do velkých měst, armády a okruhu loajálních elit.
Šáh snil ve velkém. Po ropné krizi roku 1973 prudce vzrostly příjmy státu a Írán zažil hospodářský boom. Panovník investoval do infrastruktury, nakupoval nejmodernější vojenskou techniku a plánoval, že do deseti let promění zemi v jednu z nejmocnějších na světě. Mluvil o „Velké civilizaci“ a v roce 1967 se nechal korunovat titulem Šáhanšáh – král králů.
Korupce a klientelismus a útěk do exilu
Okázalé oslavy 2500 let perské říše symbolizovaly jeho sebevědomí i odtržení od reality. Zatímco zahraniční hosté obdivovali přepych, doma sílila nespokojenost. Korupce, klientelismus a pocit, že země ztrácí svou náboženskou identitu, podkopávaly jeho autoritu.
Jedním z nejhlasitějších kritiků se stal ajatolláh Rúholláh Chomejní. Už v šedesátých letech ostře napadal šáhovy reformy a jeho vazby na Západ. Byl vyhoštěn, ale jeho vliv mezi věřícími rostl. V sedmdesátých letech se k náboženské opozici přidali studenti, intelektuálové i část dělníků.
Když se navíc začalo šeptat o šáhově vážné nemoci, aura neotřesitelného vládce se rozpadla. Trpěl rakovinou, ale diagnózu dlouho tajil i před nejbližšími spolupracovníky. V roce 1978 už byly masové demonstrace na denním pořádku. Armáda zasahovala tvrdě, což situaci jen vyhrotilo. Stávky ochromily ropný průmysl a miliony lidí vyšly do ulic.
V lednu 1979 šáh opustil Írán. Oficiálně na dovolenou, fakticky do exilu. Krátce nato se do země triumfálně vrátil Chomejní a monarchie se zhroutila. Írán se stal islámskou republikou.
Tři manželství a touha po synovi
Osobní život panovníka byl stejně dramatický, jako politický. Třikrát se oženil, chtěl za každou cenu mužského dědice. První manželství s egyptskou princeznou Fawzíjou bylo politickým svazkem bez hlubšího citu. Dědice se od ní šáh nedočkal. To byl zřejmě hlavní důvod rozvodu v roce 1946. Fawzíja už ale tou dobou rok žila v Káhiře, kam odešla údajně si léčit malárii. Pro Írán to byl politický neúspěch, pro Fawzíju osobní úleva.
Druhá manželka Sorája byla velkou láskou jeho života. Krásná, vzdělaná, obdivovaná. Když se ukázalo, že nemůže mít děti, ocitla se pod obrovským tlakem. Šáh ji miloval, ale dynastická povinnost převážila. Rozvod v roce 1958 byl osobním dramatem pro oba.
Teprve třetí manželka Farah mu porodila syna a další děti. Stala se první císařovnou v moderních dějinách Íránu a aktivně se věnovala charitě i podpoře kultury. Právě ona stála po jeho boku během revoluce i v exilu.
Po útěku z vlasti šáh putoval mezi Egyptem, Marokem, Bahamami, Mexikem a Spojenými státy. Politické tlaky a obavy z reakce nového íránského režimu mu komplikovaly hledání trvalého azylu. Nakonec se usadil v Egyptě, kde mu prezident Anvar Sadat poskytl útočiště.
V létě 1980 v Káhiře zemřel. Bylo mu šedesát let. Muž, který chtěl z Íránu vytvořit regionální velmoc a sám sebe viděl jako pokračovatele dávných perských králů, skončil daleko od své země.
