Článek
Helena Čapková se narodila roku 1886 v Hronově jako prvorozené dítě lékaře Antonína Čapka a jeho ženy Boženy. Dětství prožila v Malých Svatoňovicích, v prostředí knih, hudby a lidových tradic. Talent tu byl od počátku – u všech tří sourozenců. Jenže zatímco chlapci dostali prostor jej rozvíjet, dívčí sny měly jiné mantinely. Helena toužila po hudbě, po klavíru a umělecké dráze. Rodina však rozhodla jinak. Prakticky. Rozumně. A neúprosně. Poslala ji studovat dívčí školu Vesna v Brně, kde ji připravili především na roli manželky. Tou se stala velmi brzy. V osmnácti letech se provdala za právníka Františka Koželuhu, muže o třináct let staršího. Seznámili se na vlasteneckém plese. Když ji doprovázel domů, požádal ji o ruku. A Helena kývla. Ve své vzpomínkové knize píše, že zamilovaná nebyla ani trochu, ale manžel byl hodný. Brzo po svatbě ale zjistila, že není ani trochu umělecky založen. „Proto bylo prozíravější navléci na sebe odvěké ženské mimikry domácích ctností a nelišit se v tom od jiných žen,“ píše Helena.
Stala se z ní matka dvou dcer. Když dospívaly a manžel vážně onemocněl, začala Helena psát. Byl to její únik ze světa reality. V roce 1920 vydala knížku Malé děvče o rok později napsala Pohádku o babiččině zástěře, k níž ji inspiroval bratr Karel. V roce 1924 pak vznikla kniha O živé lásce. V té době už byli její bratři literárně známí, vydali Krakonošovu zahradu, Karel Boží muka, v roce 1920 pak RUR či soubor sloupků Kritika slov.
Vdovou ve čtyřiceti a nová láska
Zlom přišel s rokem 1926. Smrt manžela z ní udělala vdovu ve čtyřiceti letech. Přestěhovala se do Prahy, blíž ke Karlovi a Josefovi, a znovu se nadechla. A pak přišla láska – pozdní, ale o to silnější. V roce 1929 se seznámila s básníkem a překladatelem Josefem Palivcem, který pracoval jako kulturní atašé v Paříži. Když se za něj v roce 1930 provdala, dávala k dobru, že „nevěsta už byla babičkou. Josef Palivec byl mimořádný muž. Nejen vzdělaný, ale také literárně činný - psal básně, povídky a eseje. Mimo to překládal z francouzštiny, španělštiny a angličtiny a dokonce i české básně do francouzštiny. A byl to on, kdo Helenu znovu povzbudil k literární činnosti. Byl to on, kdo jí dal nový impulz, aby začala opět psát.
Smrt bratrů
Třicátá léta skončila Mnichovem a smrtí Karla Čapka. Nacistická okupace pak připravila Helenu o druhého bratra – Josefa, který zemřel v koncentračním táboře. Helena zůstala sama. Nezlomená, ale poznamenaná. Přesto se zapojila do odboje, pomáhala pronásledovaným a psala. Právě tehdy vznikaly základy jejích vzpomínek na bratry – knihy, která měla být holdem i výkřikem.
Válečná léta nebyla lehká ani pro Helenu a jejího manžela, postavili se otevřeně proti nacismu, pomáhali lidem k emigraci a šířili nelegální tiskoviny. V lednu 1945 zatklo gestapo i Josefa Palivce. Krutě ho vyslýchali a týrali, ale byl statečný a nic neprozradil.
Ještě hůř však bylo po válce a zejména po únoru 1948. Bratři Čapkové jsou na indexu, Josef Palivec, který se netajil svými protikomunistickými názory, byl poslán z diplomatických služeb do výslužby a brzy do vězení.
Komunisti ho mučili hůř než nacisti za války – jejich metody si s těmi nacistickými nezadaly. Budili ho co deset minut a on musel stát v pozoru a hlásit se. Nic nepřiznal. Co taky, když byl nevinný. Jako jeden z mála odmítal papouškovat předepsané texty. Josefa Palivce nakonec odsoudili k dvaceti letům vězení, konfiskaci veškerého majetku a vysoké finanční pokutě.
Pod dohledem StB
Helena se ocitla na okraji společnosti, bez prostředků, pod dohledem StB. Žila z drobků, z ponižujících podpor – a z víry, že pravda má smysl. Nikdy se ale nevzdala, pokračovala v psaní, z vězení ji manžel povzbuzoval a radil jí. Kromě toho neustále za manžela bojovala, psala prezidentům, jejich manželkám a žádala milost. Teprve díky petici, pod kterou se podepsalo 42 spisovatelů, snížil prezident Zápotocký trest z dvaceti let na deset a prominutí zbytku finanční pokuty. Manželova návratu se tedy dočkala, ale krátce poté v roce 1961 zemřela. Nedožila se ani vydání své nejslavnější knihy Moji milí bratři, která vyšla až o rok později, navíc silně zcenzurovaná.
Přesto z ní dodnes dýchá něco výjimečného: lidskost bez patosu a tichá statečnost ženy, která přežila nacismus i komunismus, aniž by zradila sebe samu. Bez její paměti by byl příběh Čapků neúplný.
Čapková, Helena. Moji milí bratři. Vydání druhé. Praha: Československý spisovatel, 1966. 368 stran. Vzpomínky.
