Článek
Nešlo přitom o hokejistu ani slavnou sportovní osobnost. Byl jedním z členů posádky, mužem, jehož jméno většina lidí před katastrofou nikdy neslyšela. A paradoxně právě on se stal jediným člověkem, který mohl vyprávět, co se v posledních okamžicích letu odehrálo. Sizov později popsal, že už během rozjezdu cítil, že něco není v pořádku. Letadlo se po ranveji rozjíždělo příliš dlouho. Místo, aby se odlepilo od země, pokračovalo dál a dál. Nervozita se začala šířit i mezi cestujícími.
Nebyl připoutaný
„Po chvíli mi došlo, že jedeme po oranici za ranvejí. Pak se letadlo sice odlepilo, ale bylo mi jasné, že spadne,“ vypověděl později. Pak přišla rána. Na samotný náraz si už nevzpomíná. Pamatuje si až okamžik, kdy otevřel oči. Kolem něj byla voda, plameny a hořící letecké palivo na hladině Volhy. Trosky letadla se rozpadaly všude kolem. Právě tehdy se odehrálo něco, co dodnes působí téměř neuvěřitelně. Sizov totiž nebyl připoutaný. Právě to, co by za normálních okolností znamenalo hrubé porušení bezpečnostních pravidel, mu s největší pravděpodobností zachránilo život. Dokázal se totiž z trosek uvolnit a doplavat ke břehu. „Když jsem se probral, dostal jsem se z trosek ven,“ popsal později vyšetřovatelům.
Cena za přežití
Utrpěl rozsáhlé popáleniny, zlomeniny žeber i kyčlí, frakturu lebky a řadu dalších poranění. Lékaři ho museli opakovaně operovat a dlouhé týdny bojovali nejen o jeho život, ale také o to, aby znovu mohl chodit. Další muž, který byl z trosek vyproštěn živý, hokejista Alexandr Galimov, svůj boj po pěti dnech prohrál. Sizov tak zůstal jediným žijícím svědkem katastrofy, která navždy změnila dějiny světového hokeje.
Po několika měsících v nemocnici se Alexandr Sizov postavil znovu na nohy. Do kokpitu už se ale nikdy nevrátil.
Práci v letectví neopustil úplně. Přijal místo pozemního technika v konstrukční kanceláři v Žukovském nedaleko Moskvy, kde se podílel na technické stránce provozu letadel. Létání ale definitivně nechal za sebou. Jenže fyzické rány byly jen polovinou příběhu.
Krátce po katastrofě se na něj vrhla média z celého světa. Všichni chtěli jediného přeživšího.
Každý rozhovor začínal stejnou otázkou: Co se stalo?
Zpočátku vypověděl jen to, co bylo důležité pro vyšetřování. Popsal dlouhý rozjezd letadla, nervozitu cestujících i okamžik, kdy stroj sjel z ranveje. O tom, co se odehrávalo v pilotní kabině, ale nevěděl nic. V době startu seděl v zadní části letounu mezi cestujícími.
Vyšetřovatelé mezitím rozplétali jednu z největších leteckých katastrof v dějinách ruského sportu.
Ukázalo se, že letadlo bylo technicky v pořádku. Příčinou tragédie nebyla porucha motorů ani přetížení stroje. Oficiální zpráva dospěla k závěru, že během startu působil na letoun brzdný účinek způsobený neúmyslným sešlápnutím brzdových pedálů druhým pilotem. K tragédii přispěla také nedostatečná příprava posádky a zdravotní problémy druhého pilota, který užíval léky neslučitelné s výkonem povolání.
Sizov se stal klíčovým svědkem soudního procesu. V roce 2015 znovu popsal, co viděl a cítil během osudného startu. Pak se definitivně odmlčel.
Rozhovory neposkytuje
Když se novináři pokoušeli dostat až k jeho domu, zasáhla jeho manželka Světlana. „Vypadněte odsud! Ani mezi sebou nemluvíme o tom, co se stalo,“ řekla jednomu z televizních štábů. Právě to možná nejlépe vystihuje život člověka, který přežil něco, co přežít neměl.
Zatímco rodiny obětí musely přijmout ztrátu svých blízkých, Sizov nesl jiný druh břemene. Takzvanou vinu přeživšího – tíživý pocit, proč právě on dostal druhou šanci, zatímco čtyřiačtyřicet dalších lidí nikoli.
Mezi nimi byli čeští reprezentanti Jan Marek, Karel Rachůnek a Josef Vašíček, slovenská legenda Pavol Demitra, švédský brankář Stefan Liv, kanadský trenér Brad McCrimmon i desítky dalších členů týmu Lokomotiv Jaroslavl. Katastrofu tehdy prezident Mezinárodní hokejové federace René Fasel označil za „nejtemnější den v dějinách našeho sportu“.
Dnes už o Alexandru Sizovovi veřejnost téměř nic neví. Podle posledních dostupných informací odešel i z práce v konstrukční kanceláři a jeho další osud zůstává neznámý. Jako by se po muži, který přežil jednu z nejslavnějších leteckých katastrof moderní sportovní historie, slehla zem. Možná je to tak správně.
Protože někdy největší výhrou není vyprávět svůj příběh znovu a znovu. Někdy je jí prostě možnost žít dál – byť s vědomím, že vzpomínky na několik vteřin nad Jaroslavlí už člověka nikdy neopustí.
Zdroje:
