Článek
Dnešní optikou, kdy ulicemi procházejí lidé s růžovými vlasy, tetováním na obličeji nebo piercingem v nose, působí tehdejší události jako absurdní groteska. Jenže pro tisíce mladých mužů v socialistickém Československu šlo o osobní tragédie, ponižování a policejní brutalitu. Stačilo mít vlasy na ramena a stali jste se „závadovou mládeží“. Režim se vás bál. A čeho se režim bojí, to se snaží zlomit.
Od Elvise k Beatles: Cesta k revoluční hřívě
Všechno to začalo nenápadně. Kolem roku 1963 se v ulicích začali objevovat první odvážlivci, kteří odložili pomádu, přestali si vlasy vyčesávat „na Elvise“ (takzvaní páskové) a nechali je volně růst po vzoru britských Beatles nebo Rolling Stones. Pro státní aparát to byl šok. Dlouhé vlasy u muže byly vnímány jako projev zženštilosti, špíny a především – politického vzdoru.
V roce 1964 bylo v zemi jen pár desítek „vlasatců“. O dva roky později už jich byly čtyři tisíce. Komunistická propaganda nelenila a okamžitě vytvořila obraz nepřítele: mánička byla v oficiálních textech líčena jako asociální živel, špinavý, vulgární jedinec se sklony k alkoholismu a homosexualitě. „Vlasy byly atributem svobody,“ vysvětluje badatel František Stárek. „Mladí lidé chtěli žít svobodně a nošení dlouhých vlasů byla jedna z cest. Právě proto, že jim to zakazovali, chtěli si to vyvzdorovat.“
Státní hon s nůžkami v ruce
Léto roku 1966 se zapsalo do historie jako období největšího represivního zátahu. Ministerstvo vnitra si dokonce vypracovalo speciální mapu, kde červenou barvou značilo oblasti s nejvyšším výskytem mániček. Operace byla precizní: policisté (tehdejší Veřejná bezpečnost) zastavovali mladé muže na ulicích, na nádražích nebo v restauracích.
Výsledek byl děsivý. Během srpna a září 1966 bylo násilně ostříháno téměř 4 000 lidí. Scény jako z hororu, kdy policisté srazili mladíka na zem a tupými nůžkami mu přímo na ulici „upravili“ vizáž, byly běžnou realitou. Ponižování se nevyhnulo ani dívkám, tzv. „společnicím vlasatců“, které byly podrobovány nedůstojným prohlídkám.
Represe se ale neomezovala jen na ulici. V Poděbradech například vydala radnice vyhlášku, která „vlasatcům“ zakazovala vstup prakticky kamkoliv: do kin, divadel, knihoven, parků, a dokonce i do lázeňských objektů. Pokud vás číšník odmítl obsloužit kvůli délce vlasů, byl v právu. Školy vyhrožovaly vyhazovem od zkoušek, podniky odmítaly máničky zaměstnat. Šlo o systematické vydírání, které rozvracelo i rodiny. Jsou známy případy, kdy matka v noci ostříhala spícího syna, aby neměl problémy, a ten pak zahořklý nadobro opustil domov.
„Vraťte nám vlasy!“
Vlna násilí vyvolala nečekanou reakci. 20. září 1966 se na pražském Václavském náměstí sešly desítky mladých lidí na protestní demonstraci. Skandovali hesla jako „Vraťte nám vlasy!“ nebo „Pryč s holiči!“. Režim odpověděl tvrdě. Dvacet lidí bylo pozatýkáno, čtrnáct odsouzeno. Tresty se pohybovaly od čtyř do osmnácti měsíců vězení – a to jen za to, že chtěli mít vlasy takové, jaké se jim líbily.
Umělec Milan Knížák tehdy ve svém „Provolání k dlouhým vlasům“ trefně poznamenal: „Jsme-li vyčleňováni ze společnosti kvůli tak prosté věci, jako jsou delší vlasy, je to patrně známkou, že je společnost chorobná.“
Normalizační nůžky a televizní čistka
Po krátkém uvolnění v roce 1968 přišla normalizace a s ní druhý dech represí. V roce 1970 vedení Československé televize rozhodlo, že máničky na obrazovku nesmějí. Týkalo se to i největších hvězd. Karel Gott vzdoroval tři dny, než šel k holiči. Václav Neckář vzpomíná, jak museli „přistřihávat“ kytaristu Otu Petřinu, aby vůbec mohli vystoupit na dožínkách. Režim neustupoval – v roce 1974 v Rudolfově u Českých Budějovic policie brutálně zbila stovky mániček, které se sjely na koncert skupiny The Plastic People of the Universe.
Právě z tohoto pronásledovaného undergroundu se později zrodilo jádro odporu, které vedlo až k Chartě 77. Komunisté si svým tlakem sami vytvořili své největší nepřátele. Z kluků, kteří chtěli jen poslouchat rock a vypadat jako jejich idoly, se pod tíhou obušků stali političtí odpůrci.
Nezapomenout na „závadovou“ generaci
Dnes jsou tehdejší máničky v seniorském věku. Možná vedle nich sedíte v tramvaji a netušíte, že tento starší pán byl kdysi na seznamu „nebezpečných živlů“ jen proto, že měl vlasy na ramena. Archivy dnes vydávají svědectví o 150 tisících stranách materiálů vedených na tyto „závadové“ mladé lidi.
Jak říká historik Michal Stehlík: „Tito lidé nepotřebovali politiku, chtěli jen poslouchat muziku, která je bavila. Socialismus jim to neumožňoval, a tak si z nich nepřátele režimu vytvořil sám.“
Příběh českých mániček není jen o módě. Je to příběh o tom, jak křehká je svoboda a jak snadno se z banality může stát nástroj totality. Až příště uvidíte někoho s extravagantním účesem, vzpomeňte si, že před šedesáti lety by za něj možná skončil v cele.
Zdroje:
