Článek
Dne 28. ledna 1998 v noci Dominik Kalenda, tehdy sedmnáctiletý chovanec výchovného ústavu, ubil masivním samorostem jednu z vychovatelek a druhé způsobil těžká poranění s trvalými následky. Důvodem proč vychovatelky napadl byla jeho snaha z výchovného ústavu utéct. Chtěl se dostat do Prahy, vykrádat auta a sehnat si zbraň. Sedmdesáticentimetrovým samorostem proto udeřil první vychovatelku opakovaně do hlavy. Její křik přivolal druhou ženu; tu Kalenda také několikrát udeřil. Když se začala první z žen zvedat ze země, zaútočil na ni znovu. Osmačtyřicetiletá vychovatelka zemřela na místě, zatímco její kolegyně útok přežila. Utrpěla však těžká zranění a ke své profesi se nikdy nemohla vrátit. Soud později označil vraždu za mimořádně surovou a trýznivou. Kalenda si trest odpykával v nejpřísnějším typu věznice, odděleně od ostatních vězňů. Původně byl krajským soudem odsouzen za vraždu a pokus o vraždu. Vrchní soud v Praze ale v roce 1999 tento verdikt zrušil a rozhodl, že Kalendovo jednání představuje jeden pokračující trestný čin. Rozsudek o osmi letech odnětí svobody přesto potvrdil. Soudce tehdy vyjádřil politování nad tím, že platná právní úprava neumožňovala uložit přísnější sankci, která by v případě mladistvého mohla dosáhnout až deseti let. Proti rozhodnutí vrchního soudu nebylo možné se odvolat, a protože státní zástupce nepodal odvolání v neprospěch obžalovaného, nemohlo dojít ke zpřísnění trestu, přestože soud shledal zákonné důvody pro jeho zvýšení.
Sirotčinec, chudobinec, azyl pro vietnamské děti a nakonec pasťák
Výchovný ústav v Chrastavě má dlouhou a pohnutou historii. Budova byla postavena v roce 1912 jako okresní chorobinec a později sloužila jako sirotčinec a azyl pro vietnamské děti. Od 60. let 20. století fungovala jako výchovný ústav pro problémovou mládež, kam byli soudně umisťováni chlapci ve věku 12 až 18 let. Dítě, které tu skončí, má za sebou většinou krádeže, útěky z domova, užívání drog a agresi.
Po vraždě vychovatelky se v Chrastavě vystřídala řada kontrol. V roce 2016 tým ombudsmanky Anny Šabatové odhalil nepřehledný systém odměn a trestů, který byl považován za příliš tvrdý. Chovanci byli hodnoceni na základě bodového systému, který omezoval jejich pohyb, kontakt s rodinou či přístup k jídlu. Například za mluvení v jídelně nebo vyrušování ve vyučování hrozily záporné body, zatímco pozitivní body za prospěšné činnosti byly udělovány jen zřídka. Tento systém označil úřad ombudsmanky jako demotivující a bránící resocializaci. Kromě vraždy v roce 1998 ústav čelil dalším skandálům. V roce 2016 například vyšlo najevo znásilnění jednoho z chovanců starším spolubydlícím.
Transformace a uzavření ústavu
Po sérii kontroverzí a kritik ze strany ombudsmanky i ministerstva školství rozhodla tehdejší ministryně Kateřina Valachová v roce 2016 o transformaci výchovného ústavu na dětský domov pro děti školou povinné. Tento krok znamenal snížení kapacity na polovinu, tedy přibližně na tři rodinné jednotky po osmi dětech. Nové vedení zavedlo volnější pravidla, což vyvolalo odpor jak mezi zaměstnanci, tak mezi místními obyvateli. Nový přístup vedl k většímu počtu útěků chovanců a ohrožoval bezpečnost města. V roce 2025 ministerstvo školství oznámilo definitivní uzavření zařízení. Současný ředitel dětského domova uvedl, že pro 17 dětí, které v zařízení zůstaly, se hledají nová umístění, ideálně návrat do rodin nebo přesun jinam.
Nedostatky v systému
Případ Dominika Kalendy a dlouhodobé problémy výchovného ústavu v Chrastavě otevřely širší debatu o tom, jak přistupovat k resocializaci problémové mládeže. Kritici tvrdého režimu poukazují na to, že přílišné sankce a omezení mohou vést k eskalaci napětí a zhoršení chování. Naopak odpůrci volnějšího přístupu, včetně některých vychovatelů a místních obyvatel, varují před riziky spojenými s větší svobodou pro děti s kriminální minulostí. Případ Kalendy, kdy touha po útěku vedla k brutální vraždě, se často vádí jako důkaz, že někteří chovanci představují reálné nebezpečí.
Vražda vychovatelky v Chrastavě v roce 1998 a následná historie výchovného ústavu ukazují na hluboké problémy v práci s problémovou mládeží. O tom, že jde o nedostatky v celém systému svědčí i další případy, které se odehrály v jiných diagnostických zařízeních.
Zdroje:
