Článek
Narodila se 9. září 1925 v Praze do kulturně významné rodiny. Její dědeček Vladimír Červený, zakladatel slavné královéhradecké továrny na dechové nástroje, patřil k nejdůležitějším osobnostem českého hudebního průmyslu 19. století. Otec Jiří Červený založil legendární satirické divadlo Červená sedma, kde se setkávali umělci různého zaměření – kabaretiéři, hudebníci, malíři, herci. I díky němu vyrůstala Soňa ve světě, kde byly hudba i divadlo přirozenou součástí života.
Rodiče se v jejím útlém dětství rozvedli, s matkou si nikdy nerozuměla, její umělecké sklony podporoval pouze otec, s nímž se však dlouhá léta nemohla stýkat. Matka Žofie se brzy znovu provdala za majetného Karla Veselíka, který však roku 1938 zemřel. Za války skončili oba rodiče skončili v koncentračních táborech. Matka v Ravensbrücku, otec v Terezíně. Nezletilá Soňa zůstala v jejich bytě sama. Brzy však dostala německé opatrovníky, jejichž syn ji údajně zneužíval.
Matku pohřbila tajně
Krátce po návratu z koncentračního tábora přišlo Žofii obvinění z kolaborace s nacisty a soudy. Nakonec přistoupila na spolupráci s StB, ale i tak byla znovu zatčena. Za nevyjasněných okolností zemřela ve vazební věznici na Pankráci. Její dcera Soňa v pamětech vzpomíná: „Asi po dvou týdnech hledání a nejistoty mi telefonoval mladý student medicíny Jiří Filoun, syn bývalého pianisty z Červené sedmy. Až se zajíkal, když mi říkal, že na pitevně snad měli mrtvé tělo mé matky. Dlouho mi trvalo, než jsem pochopila.“ Soňa tajně matku pohřbila do hrobky na Vyšehradě, jinak by její tělo bylo převezeno do masového hrobu.
Měla rodinný původ, který se tehdy nenosil. Někdejší popularita jejího otce, spisovatele, humoristy, skladatele a zakladatele legendárního literárního kabaretu Červená sedma Jiřího Červeného, byla buržoazním přežitkem, na který měli lidé co nejrychleji zapomenout. Stejný osud byl naplánován i pro její velkolepý start na jevišti po boku Jiřího Voskovce a Jana Wericha v americkém muzikálu Divotvorný hrnec. A korunu tomu nasadil manžel František Slabý, který se po znárodnění své továrny na čokoládu také rozhodl z vlasti odejít. Kvůli němu se ocitla pod stálým dohledem StB a nátlak se tak stupňoval, že se nakonec nechala raději v nepřítomnosti rozvést. V roce 1952 se jí sice podařilo získat angažmá v brněnské Janáčkově opeře, brány pražského Národního divadla ale před ní zůstaly uzavřeny.
Souboj agentů
Teprve v roce 1958 se konečně dočkala nabídky, která se neodmítá, hostování ve slavné berlínské opeře Unter den Linden. A po první roli jí nabídli angažmá. Zpívala pak v nejslavnějších operách a poprvé za své výkony také dostala v roce 1961 uznání, čestný titul komorní pěvkyně. Přímo famózní úspěch jí vynesla role Carmen v inscenaci dirigenta Herberta Kegela. Toto provedení bylo v roce 1960 úspěšně nahráno i na gramofonové desky a Carmen pak Soňa zpívala na nejpřednějších světových scénách 156krát. Současně se ocitla mezi dvěma mlýnskými kameny, o spolupráci s ní se začaly přetahovat česká StB, která na ni vedla osobní svazek už od roku 1951, s německou tajnou službou Stasi. Neuspěla ani jedna, tlak se ale dál stupňoval. Poté co jí v roce 1962 pražská divadelní agentura nařídila okamžitý návrat z Berlína do Prahy, rozhodla se svoji vlast opustit.
Checkpoint Charlie
Jediným místem, kde bylo v srpnu 1961 ještě možné přejet do Západního Berlína autem, byl proslulý checkpoint Charlie. Tento hraniční přechod hlídali po zuby ozbrojení vojáci a projet směly jen vozy se speciální propustkou. Soňa Červená neváhala, naložila do svého auta jen příruční tašku a pejska a takto nalehko se vydala k hraniční závoře. Vojákovi vysvětlila, že její mercedeska má pokaženou spojku a nutně potřebuje do servisu v západní zóně, aby měla auto v pořádku. Druhý den totiž účinkuje v televizi v Lipsku a musí se tam spolehlivě dopravit. Její suverenita vojáka přesvědčila a Soně Červené se otevřel svobodný svět.
„Lou Reed mi políbil ruku“
Už o týden později jí Německá opera v Západním Berlíně nabídla smlouvu. Pak se její domovskou scénou stala opera ve Frankfurtu nad Mohanem. Spolupracovala s takovými dirigentskými esy, jako byl Rafael Kubelík, Herbert von Karajan či sir Charles Mackerras. Večeřela s Marií Callas, zpívala s José Carrerasem, v operetě Netopýr vystoupila pod taktovkou Plácida Dominga a slavný Luciano Pavarotti pro ni vařil špagety. Jen amerického rockera a někdejšího frontmana skupiny Velvet Underground Lou Reeda musela osobně přesvědčovat, aby získala roli v jeho muzikál u Time Rocker. A tak mu zazpívala v jeho ateliéru píseň Cremation. „Když jsem skončila, přistoupil ke mně Lou Reed – a políbil mi ruku!“ vzpomínala pobaveně.
Znovu na scéně Národního divadla
Po pádu železné opony se do vlasti vrátila, ale nikoli jako diva, která očekává ovace. Když přijela počátkem 90. let do Prahy cítila se jako cizinka a její sbližování s Prahou a českým prostředím bylo velmi pozvolné. Na scénu Národního divadla se vrátila po více než 40 letech. Poprvé vystoupila v němé roli v Janáčkově opeře Osud. Přímo pro ni pak Aleš Březina napsal komorní operu Zítra se bude… o procesu s Miladou Horákovou.
Když po této úspěšné premiéře s vedením Národního divadla oslavovali, padla v lehké nadsázce nabídka, že si může zvolit jakoukoliv další roli. Bez váhání řekla: Věc Makropulos. Ovšem ne operní zpracování, ale původní Čapkova činohra. A tak v roce 2010 vstoupila pětaosmdesátiletá Soňa Červená na scénu Stavovského divadla jako Emilia Marty a stala se středobodem nevšední inscenace, ve které jí největší hvězdy naší první scény včetně Miroslava Donutila či Václava Postráneckého pokorně přihrávaly. Ve stejném roce přebírala Zvláštní cenu Kolegia Thálie z rukou Václava Havla a byla na to patřičně hrdá. O tři roky později ji pak prezident Miloš Zeman udělil medaili Za zásluhy.
Soňa Červená zemřela 7. května 2023 ve věku 97 let.
Zdroje:
