Článek
Příběh Čepičáře začal 23. října 1970 v Ostravě, v tehdejší ulici Osvoboditelů. Mladá maminka udělala v té době naprosto běžnou věc. Nechala kočárek s půlročním Jindříškem před obchodem. Když se po pěti minutách vrátila, kočárek i s dítětem byly pryč. Nepomohlo policejní vyšetřování, svědecké výpovědi k ničemu nevedly. Po Jindříškovi jako by se slehla zem. Až o tři týdny později objevily dvě ženy v Komenského sadech opuštěný kočárek s plačícím miminkem. Byl to malý Jindřich, živý, zdravý a evidentně dobře opečovávaný. Svědkové viděli v okolí štíhlého mladíka v modrém plášti a čepici. Policie zajišťovala stopy a snažila se podle nich najít pachatele. Bohužel marně. Další případy na sebe nenechaly dlouho čekat. 16. listopadu zmizel v Porubě roční Stáňa. Jeho matka zapomněla lístek k lékaři, chlapečka v kočárku nechala v přízemí a vrátila se pro něj do sedmého patra panelového domu. Únosce viděla svědkyně z trafiky, která jej opět popsala jako mladíka v plášti a čepici. Policie měla jasno: případy spolu souvisejí. Tehdy také vznikla pachatelova přezdívka „Čepičář“. Zmíněný Čepičář ovšem kriminalisty mátl. Když někdo unese dítě z kočárku, bývá to většinou zhrzená žena toužící po dítěti. Jedná se snad o pár, který třeba o dítě přišel? A proč jedno dítě vrátí, a pak ukradne jiné? Že by dítě ukradl samotný muž, na to byl „vrácený“ Jindra až moc dobře opečováván… Začaly se prověřovat matky, které v nedávné době přišly o dítě.
O tři týdny později zmizela z kočárku osmiměsíční Jiřinka. Když se její matka vrátila z cukrárny, našla v kočárku jiné dítě. Byl to pohřešovaný Stáňa. Ostrava žila v panice, matky hlídaly kočárky jako oko v hlavě, policie v civilu kroužila ulicemi. Únosy se odehrávaly vždy mezi třetí a sedmou hodinou odpolední. Pachatel se mezi lidmi pohyboval tak nenápadně, až to bylo děsivé. Několik lidí si všimlo postavy v čepici a plášti, ale do obličeje neviděl nikdo. A nikdo si nevšiml ani samotného únosu.
Jiřinka se objevila za pár dní v ordinaci místního lékaře na přebalovacím pultu, těžce nemocná se zápalem plic. Lékařům se podařilo ji zachránit. Únosce riskoval stále víc.
Blondýna, červená peněženka a znamení Býka
18. prosince vyvrcholila celá série dramatem, které dodnes působí jako scéna z filmu. Desetiletou Růženku, která vezla kočárek s bráškou Petříčkem, oslovila blondýna a nabídla jí stokorunu, aby si koupila hračku. Dokonce se nabídla, že jí kočárek pohlídá. Když se Růženka vrátila, malý Péťa byl pryč. Byla tu ale stopa: únoskyně Růžence dala stokorunu v malé odřené červené peněžence. A mezi mincemi se našel drobný zlacený přívěsek. Na jedné straně znamení býka, na druhé monogram J. K. a pod ním vyrytá loďka s plachtou. Měl vylomené očko, asi proto byl v peněžence.
Klenotník, kterého policie oslovila, si na zakázku vzpomněl. Přívěsek nechal vyrobit třicetiletý právník, který jej daroval své bývalé přítelkyni. Prý to byla asi půlroční známost… Rozešli se, když mu oznámila, že je těhotná. Věděl prý, že se stýkala i s jinými muži, a nevěřil, že otcem je zrovna on. Když policie vtrhla do její garsoniéry v Porubě, Petříček spal na gauči. Pachatelka, jinak mladá a inteligentní žena byla případ pro psychiatra. Její těhotenství skončilo potratem, který si sama způsobila. Toto pochybné „řešení“ u ní ale časem přivodilo psychózu, začala se chovat, jako by skutečně měla dítě. Kupovala dupačky, chrastítka…, a když se opět jednou sklonila nad dětským kočárkem, cítila, že to dítě zkrátka musí mít. Na základě lékařských posudků neskončila před soudem, ale v léčebně. Podobné případy se už naštěstí nestaly, a tak maminky nechávaly kočárky před prodejnami dál. Až do začátku 90. let.
Tadeáš Kopecký: 25 dní v pekle porevoluční doby
Začátkem 90. let se život měnil, ale některé zvyky přetrvaly. 6. září 1991 zmizel v Hradci Králové šestitýdenní Tadeáš z kočárku před lahůdkářstvím na Ulrichově náměstí. Jeho matka si jen na chvíli odskočila na nákup. Vyšetřování začalo okamžitě. Policie zveřejnila popis dítěte, žádala veřejnost o pomoc při hledání kočárku či podezřelých osob a zpravodajské stanice vysílaly naléhavé výzvy. Pátrání probíhalo v době bez mobilních telefonů a kamerového dohledu, takže se místo technologií spoléhalo na klasické hlídky, média a náhodná svědectví. Z tisíců tipů od občanů, senzibilů i věštců se žádný nepotvrdil a policie zůstávala bez hmatatelné stopy. Na únosce nachystala také léčku, když nechala v médiích vyhlásit, že dítě nutně potřebuje lék Carosten, a doufala, že ve spolupráci s lékárnami se jim podaří únosce dopadnout.
Zlom přišel až po 25 dnech. Na matrice v Chrudimi se objevila mladá zdravotní sestra s podezřelým rodným listem plným škrtanců. Matrikářka Jana Andrýsková ho odmítla zapsat a zároveň se rozhodla celou věc prověřit. Když žena místo sebe poslala muže s tím samým falšovaným listem, matrikářka začala jednat. Společně s ním dorazila k jejich bytu, kde muž po delším přesvědčování souhlasil s tím, že kontaktuje policii. Právě tímto krokem se rozuzlil jeden z největších dětských únosů porevoluční doby. Malý Tadeáš se po pětadvaceti dnech vrátil k rodičům.
Z únoskyně se vyklubala zoufalá třiadvacetiletá zdravotní sestra, která tolik toužila po vlastním dítěti, že neváhala ukrást dítě jiné mamince. Před svou rodinou těhotenství předstírala. I podle vyjádření soudu bylo naštěstí o Tadeáška dobře postaráno a nebylo mu nijak ublíženo.
Po únosech v 70. letech se zvyklosti rodičů vrátily do starých kolejí a kočárky dál zůstávaly před dveřmi prodejen. Za socialismu to bylo běžnou a bezpečnou praxí, často vynucenou malými prostory obchodů nebo zákazem vstupu s kočárkem. Děti spaly venku, zatímco matky nakupovaly. Kolemjdoucí nebo jiné ženy často dohlédly na plačící dítě, pohoupaly kočárek nebo daly dudlík, což bylo považováno za normální sousedskou výpomoc. Tadeášův případ ale definitivně změnil smyšlení všech tehdejších rodičů. Od té doby už kočárek s dítětem nechal bez dozoru jen málokdo.
Zdroje:
