Článek
Narodila se roku 1900 v Olomouci do rodiny zámečnického mistra a už od dětství vynikala nadáním na jazyky. Pracovat začala velmi brzy – už v šestnácti letech nastoupila jako korespondentka do pobočky Pražské úvěrní banky. Právě zde potkala svého budoucího manžela Čeňka Junka, jehož kariérní přesuny ji zavedly z Olomouce do Brna a později do Prahy. Junkovi spojoval nejen vztah, ale především společná vášeň pro automobily.
Když se Junek začal věnovat automobilovým soutěžím, Alžběta (tehdy ještě Pospíšilová) se nechala okouzlit novým světem rychlosti a techniky. Tajně si udělala řidičský průkaz a oba manželé si postupně pořídili několik vozů Bugatti – automobilky, s níž bude její jméno navždy spojeno. Po svatbě v roce 1922 přijala jméno Eliška, které vzniklo z mezinárodní podoby jména Elisabeth a začala psát svůj vlastní příběh.
První úspěchy a rychlý vzestup
Eliška se poprvé objevila v závodním voze v roce 1923 jako spolujezdkyně svého manžela, ale brzy se ukázalo, že její ambice i schopnosti sahají mnohem dál. Už v roce 1924 vyhrála svůj první závod na trati Lochotín–Třemošná v kategorii cestovních vozů. O rok později zvítězila ve slavném závodu Zbraslav–Jíloviště, čímž se začala výrazně prosazovat i mezi muži.
Zlom však přišel roku 1926. Na jubilejním ročníku Zbraslav–Jíloviště dosáhla absolutního vítězství – dokázala porazit i svého manžela, startujícího na výkonnějším voze Bugatti T35B. Stala se tak první ženou na světě, která vyhrála mezinárodní automobilový závod v absolutním pořadí. Byl to mimořádný výkon, který o ní začal psát noviny po celé Evropě.
Její genialita spočívala nejen v odvaze a rychlosti, ale také ve schopnosti perfektně ovládat vůz. Měřila jen okolo 160 cm a vážila něco přes padesát kilo, přesto si dokázala poradit s tisícikilometrovými závody v extrémních podmínkách. Seděla na polštáři, pedály měla přizpůsobené prkénky a přesto porážela muže, kteří o své fyzické převaze nikdy nepochybovali.
Targa Florio: Vrchol automobilového světa
Největšího triumfu dosáhla v roce 1928 na Sicílii při závodě Targa Florio – tehdy nejtěžší soutěži na světě. Trať o délce 108 km se jela na pět kol, obsahovala téměř 1500 zatáček a vedla po šotolině a horských serpentinách. Vyžadovala absolutní koncentraci, sílu, technickou zdatnost i neochvějnou odvahu.
Eliška Junková dokázala držet krok s absolutní špičkou. Až do čtvrtého kola jela na druhém místě, navzdory technickým potížím. Nakonec kvůli proražené pneumatice dokončila závod na fantastickém pátém místě. Porotci i diváci ji zasypali ovacemi – a svět motorismu jí dal titul, který už nikdo nesloupnul: Královna volantu.
Tragédie, která ukončila kariéru
Jen o několik týdnů později však přišla životní rána. Její manžel Čeněk Junek havaroval během Velké ceny Německa na Nürburgringu a na místě zemřel. Eliška tak ztratila nejen partnera a podporovatele, ale také vzácného společníka, s nímž sdílela své závodní nadšení. Po jeho smrti se rozhodla kariéru ukončit.
Říkala tomu „závodnická pětiletka“, ale během ní dosáhla toho, co jiní nedokážou za desetiletí.
Diplomatka, organizátorka, inspirace
Po skončení kariéry se vydala na cestu do Indie a na Cejlon, kam ji vyslal Ettore Bugatti, aby prozkoumala možnosti exportu vozů. Po návratu se aktivně zapojila do organizace československého motoristického života. Její vliv byl patrný zejména při vzniku Masarykova okruhu v Brně, kam pomohla přilákat významná jména světového motorsportu.
Později pracovala u Baťi, kde se zasloužila o zavedení značky Barum, a po válce působila i v gumárenském průmyslu a státní správě. V 60. letech psala populární sloupky v časopisu Za volantem a vydala knihu Má vzpomínka je Bugatti.
Eliška Junková zemřela v roce 1994 ve věku 93 let. Její životní příběh však zůstává inspirací nejen pro motoristické nadšence, ale i pro každého, kdo věří, že talent, píle a odvaha mohou bořit stereotypy. Její nadčasové motto zní:
„Důležité je dokázat, že žena se může vypracovat podle svých přirozených vlastností a schopností.“
A přesně to Eliška Junková dokázala – nejen za volantem žlutočerné bugattky, ale i v celém svém mimořádném životě.
Zdroje:
